Stuil zdědil po rodičích pěkné hospodářství, kus lesa a nějaké to políčko a louky.
V chlévě pak měl tucet kravek, dva páry volů a dokonce i dvojici statných valachů. Jenže mu to nestačilo. Škudlil, přikupoval další pozemky, někde louku, jinde les, až to sám nebyl schopen za jeden den obejít. A to byla příčina jeho konce. Hamižný sedlák totiž žil neustále v podezření, že se na něj chystá nějaká levota. Nejraději by vyházel veškerou chasu a vše si dělal sám. Jenže když byl u dobytka či na poli, trnul hrůzou, že mu někdo posouvá v lese hraniční kameny. Když vyrazil na obhlídku svého majetku, aby každý mezník překontroloval, panikařil, že mu pod rukou prodávají jeho seno či okrádají o vejce a oves. Prostě hrůza. Běhal z lesa do stodoly, ze stodoly na louku, z louky do maštale.
Nakonec se z toho všeho pomátl, vzal konopný provaz a jednoho dne ho našel hajný oběšeného na starém javoru, co rostl hned u nejvzdálenějšího mezníku, vyznačujícího hranici Stuilova majetku. A protože se z lakoty ani neoženil a o statek se nepřihlásil žádný dědic, připadl jako odúmrť želnavské faře. A tím by mohl smutný, ale poučný příběh skončit. Jenže neskončil. Stuil byl tak posedlý hraničními kameny, že ani po smrti nenašel klid.
V noci vstával z hrobu, obcházel jeden kámen za druhým, aby je ze země vytahoval a usazoval hlouběji do pozemků svých bývalých sousedů. Ani za života nebyl žádným krasavcem, jenže teď to byl doslova děs. Obličej černý jako noc, bezzubá ústa z nichž šlehal plamen a oči zářící studeným zeleným světlem. Přesouváním patníků však jeho zlovolnosti zdaleka nekončily. Kostelník, starý Baier, musel zvonit klekání o dobré dvě hodiny dříve, neboť v příslušnou dobu se mu nebožtík věšel na zvony a znemožňoval zvonění. Farář, kterému Stuil vyčítal kde co, nejvíce však to, že církev získala bezplatně jeho jmění, se ho marně pokoušel zahnat do hrobu a nepomáhaly ani modlitby, ani svěcená voda.
Jednoho dne, krátce po svatodušních svátcích, však sedlákovo řádění naráz ustalo. Nikdo nevěděl proč a jak, ale protože bláznivý umrlec nikomu nechyběl, přestali se o celou záležitost v Želnavě i okolí starat. Pravda o celé záležitosti vyšla najevo až o mnoho desítek let později, když ji na smrtelné posteli vyjevil volarský děkan, jenž kdysi zaopatřoval želnavského faráře.
Právě toho, se kterým se Stuil tak dlouho přel. A od svého spolubratra se dozvěděl, jak to celé vlastně tenkrát skončilo. Jednou se totiž farář s umrlcem setkali na hřbitově, a ten mu jako vždy vyčítal jeho hříchy. „Však já dobře vím, že jsi vlastní matce ukradl vejce,“ vyštěkl na faráře nazlobený Stuil. Pater sklopil oči a nesměle poznamenal, že si za to vejce tenkrát koupil papír a inkoust a na papír napsal slovo Bůh. To Stuila zdolalo a byl na sto let vypovězen na samý vrcholek Plechého, kde pak podle svědectví lesního personálu obcházel hranice a kontroloval mezníky oddělující od sebe trojí království.