Nedávno totiž skončila po jedné vyjížďce v nemocnici se zlomenýma nohama. Svému koni to však nevyčítá, naopak. “Vlastně mě zachránil,” říká.

Koním a jezdectví se věnuje už od svých pěti let. Postupně ji zlákalo také závodění, za sebou má víc jak třicet startů. Parkur má totiž v Mažicích dlouholetou tradici. Funguje zde jezdecký oddíl Blaťák a konají se závody Blatský pohár. A to už víc jak čtyřicet let.

“Závodění se teď už ale věnuji jen jako svému hobby, tedy koníčku,” říká se smíchem Dana Petřičková, která jinak pracuje jako agronomka. Svého koně Saryho má ustájeného na Baště v Bošilci, malé vísce kousek od Veselí nad Lužnicí.

Parkurové skákání je jezdecký sport, ve kterém se jezdec na koni snaží buďto v co nejkratším čase a s co nejmenším počtem chyb projet trasu s překážkami nebo se trefit do časového limitu či hodnocení na styl.
Za svůj vznik vděčí nejvíce důstojníkům britské kavalerie, kteří skoky přes různé překážky považovali za vynikající trénink jak jezdce tak i koně. Na olympijských hrách se poprvé objevil v roce 1900 v Paříži.
Český tým se úspěšně kvalifikoval a letos bude na olympijských hrách závodit.

Jednu dubnovou středu vyrazila na svou obvyklou projížďku. “Celý týden bylo ošklivo, práce hodně, tak jsem vyjela až kolem šesté večer. Nevzala jsem si ani telefon, říkala jsem si: za chvíli se stejně vrátím, tak co.”

Když se přiblížili k lesní cestě, pobídla Saryho ke cvalu. “Cválali jsme všehovšudy pár metrů, když se najednou leknul, uskočil a já skončila na zemi.”

Čeho se kůň lekl, ale s jistotou neví. “Tipuji to na srnku, byli jsme totiž na louce uprostřed lesa.” Na zemi zjistila, že nemůže vstát. A neměla si ani čím zavolat o pomoc, mobil totiž ležel na stole.

“Naštěstí se Sary nikde nezdržoval a běžel hned zpátky domů. Na Baště viděli, že běží sám, tak se mě vydali hledat. To už mi bylo jasné, že mám ty nohy nejspíš zlomené.”

Na louce strávila sama kolem čtvrt hodiny. “Ono to ale bohatě stačí. Jsem ráda, že se Sary nezaběhl někam napást, ale vrátil se hned zpátky. Je to moje zlatíčko, vlastně mě zachránil.”

V nemocnici si pak po odvozu záchrankou vyslechla: tříštivá zlomenina stehenní kosti na levé noze, na pravé navrch přetrhané vazy v kotníku. Čekaly ji proto rovnou dvě operace.

Nyní už je doma, a ještě si nějakou dobu poleží. Ani rehabilitace nebude hned hotova. “Teď musím šest týdnů jen ležet. Pak se uvidí.” Na jezdectví a svého milovaného koně ale ani v nejmenším nezanevřela. Už se nemůže dočkat, až bude zase moci vyjet.

“Babička říkala, ať ho prodám. To ale nepřichází v úvahu. Je to zkrátka láska na celý život.”