Dvoudenní kurz se uskutečnil v prostorách netolického Domu dětí a mládeže. Začátek: V sobotu , v devět hodin ráno.


Hned u vstupu bylo jasné, že strávím pár hodin v ryze dámské společnosti. Chlapy nabídka zřejmě nezaujala, nebo připravovali při péči o ratolesti sobotní oběd. Vedoucí kurzu Lenka Kalová jako první připravila promítací plátno, které posloužilo k teoretické části. Nutno podotknout, že poslední volné místo čekalo jen na mě a mohlo se začít. Na stolech už měly dámy přichystané pracovní pomůcky, tedy tužky a skicáky. Na nich pak první pokusy o zachycení lidské tváře. Na úvod totiž každá z přítomných dam měla nakreslit svou kolegyni naproti nebo vedle sebe. Šlo ale spíš o oválky s očima. Kopii lidské tváře se nepodobaly ani náhodou.


To už se ale ostatní, stejně jako i já, snažili soustředit na teorii, kterou Lenka Kalová začala vysvětlovat.
Dozvídám se proto, jaký rozdíl je mezi levou a pravou mozkovou hemisférou a hlavně jejich používáním. „Zjednodušeně řečeno, levá hemisféra pracuje logicky. Proto do ní patří například řeč, slovní výklad nebo také logika, vysvětlování, ale i jiné faktory. Dobře rozpoznatelné je to třeba v tom, že když si nějakým úrazem poškodíme levou hemisféru, většinou se musíme učit znovu psát a další běžné činnosti. Národy, které ale pro písemnou formu používají různých znaků nebo obrázků, takový problém nemají. U nich zase pracuje pravá hemisféra. A právě naproti levé hemisféře, pravá pracuje s našimi pocity, spontánností, intuicí nebo třeba i vnímáním hned několika vjemů najednou,“ vysvětlila mi Lenka Kalová s tím, že kreslení pravou hemisférou je vhodné pro všechny věkové generace.


Na přednášce, která zabrala téměř celou hodinu, jsme se také dozvěděli o výsledcích lidí, jež kurz už v minulosti absolvovali. Mohli jsme si i prohlédnout jejich práce, a tak jsme hned na úvod viděli díla nejenom starších účastníků, ale také dětí.
A pravdou je, že mnohdy bylo doopravdy těžko rozpoznatelné, kolik autorům děl vůbec bylo let.
Úvodní přednáška trvala skoro hodinu a ke kreslení se dámy dostaly až potom.


Moje rozhodnutí proto bylo jasné, navštívit kurz ještě o den později. To už měl být znát pokrok zúčastněných. V neděli okolo třetí hodiny jsem tak do třídy vstoupila znovu. A nestačila jsem se divit. Hned první kresba, kterou jsem spatřila, byla nad má očekávání. Přece jenom jsem totiž na začátku kurzu měla pochyby, že člověk, který se kresbě celý život nevěnoval, může za dva dny nakreslit lidskou tvář, aby jí jiný poznal. Opak byl pravdou.
Pokrok v kreslení měla celá třída do poslední účastnice. Nebylo to ale jediné, co bylo na kreslířkách znát. Mnohem příjemnější byla i atmosféra. Ze zcela neznámých žen se staly téměř kamarádky. Ve volných chvílích vyprávěly o sobě a svých rodinách. Najít společné téma nebyl problém.


Atmosféra byla o moc lepší a už vyprávěly, jak si kreslení a vůbec dvoudenní setkání užívají. „Kreslení jsem se v minulosti vůbec nevěnovala, a tak jsem zdárným příkladem toho, že kurz byl více než prospěšný. Na něm mi také pomohla představa, že když chci něco nakreslit, tahy mám vést jako kdyby se na papíře pohyboval brouček. Tak, jak nám to tady ukázala vedoucí Lenka Kalová,“ rozpovídala se jedna z účastnic, která se na kurz přihlásila jako jedna z nejstarších. Už je totiž v důchodu. Navíc je vášnivou cestovatelkou a své zážitky sepsala do knihy. Tu také účastnicím kurzu představila a úryvek z knihy i přečetla.


Hodně podobnou rekci měla také zbývající část přítomných kreslířek, na jejichž dílech bylo už dobře znát, že každá z nich vládne i osobitému stylu kresby.
Tahy některých tak byly výraznější, jiných zase jemnější. „I to je podstatné, na kurzu nemá dojít k nějaké změně jejich rukopisu. Rukopis má výkres pouze podpořit. Při kreslení pravou mozkovou hemisférou jde především o prožitek, soustředění a průběh tvorby. Při takovém přístupu tak můžeme mít pocit, jakoby se zastavil čas, nebo se naopak divíme, kolik času již uběhlo. Výsledný obrázek tak není ve fázi cvičení to nejdůležitější. Schopnost vidět věci kolem sebe jako takové, jaké ve skutečnosti jsou, se tak při tréninku dá stále zdokonalovat. A pokud se naučíme podle očí vést svou ruku, nakreslíme za nějaký čas cokoli, co vidíme,“ vysvětlila záměr dvoudenní lekce Lenka Kalová.


Upřesnila, že i postupnému tréninku se společně při víkendovém kurzu kreslířky věnovaly.
Kresba portrétu totiž byla až závěrečnou fází. Než došlo na portrét, kreslířky se totiž zaměřily třeba jen na část obličeje, a tak kreslily pouze některé části lidské tváře. Jako první si tak zkoušely oči nebo uši.


Teprve v neděli pak všechny zkušenosti z předchozích dvou dnů kreslení spojily a představily je ve výsledných dílech, která se jim více než povedla.
Škoda, viděla jsem jen část, protože před dokončením celého výtvoru jsem kurz opouštěla, aby se dámy mohly soustředit na výstupní práci – portrét lidského obličeje.