Zas měl z ostudy kabát. I když ve vsi už to tak bral málokdo a bojácná a věčně ustrašená nátura tak nějak k Bertovi patřila. A tak snad jediný, kdo to jako ostudu bral, byl Berta sám. Stačilo na něj trochu houknout nebo se jen zle podívat a už měl srdce v kalhotách.
Bartoloměj Veits nebyl špatný mládenec. Tátu ani mámu neměl. Vychovávala jej babička, a přestože ho vyučila zbožnosti a slušnému vychování, na trochu toho chlapského furiantství zapomněla. A když i ona zemřela, zůstal v chalupě sám. Což o to, o hospodářství se postarat uměl a na huti si jej pro píli také cenili. Jenže ta bázlivost mu činila ze života peklo. Holku mu přebral, kdo si usmyslel, stačilo jen zahrozit pěstí, v konzumu jej šidili a kde kdo si z něj tropil žerty.
Jednoho jara, když veškerá omladina dlela na námluvách, se po práci zastavil na hřbitově u hrobu rodičů a postěžoval si na ten zlomyslný svět. A že byl přenádherný podvečer a doma jej stejně nikdo nečekal, vzal to obloukem kolem úpatí Jedlové hory.
Chtěl být sám. Bez posměváčků se utápět v tom svém světobolu. Nebyl sám dlouho. Za posledním seníkem seděla bába. Stará, vychrtlá, ve špinavých hadrech tam pásla kozu, která byla snad ještě starší a ubožejší než ona. Berta pozdravil, ona též a hned žebronila, jestli nemá nějaký ten krejcar navíc, jímž by život nebohé stařence zachránil. A když dá dva, předpoví mu budoucnost, nebo prozradí nějaké temné zaříkání. A tak si Berta vylil srdce. Bába poslouchala, pokyvovala hlavou, jako že chápe, a když Berta skončil, odvětila, že na takové trápení má zaručenou medicínu. Když dá půl tuctu krejcarů a přijde na stejné místo zítra touhle dobou, udělá dobrý obchod.
A tak se stalo. Celý den byl Berta jako na trní a nemohl se dočkat večera. A když konečně přišel, směnil krejcary za smradlavý a ušmudlaný váček s medvědími chlupy. „Ten talisman dostala má prabába od své prabáby a je v něm ukryta velká síla a moc. Pokud ho budeš mít zavěšený na krku, přejde na tě medvědí síla i odvaha a nikdo tě nepřemůže," řekla mu bába.
A bylo to tak. Když šel na druhý den Berta do města, u hospody na něj nevhodně houkl jakýsi výrostek a Berta, jistý si kouzlem, ho jednou rukou popadl za límec a druhou profackoval. Když pak v sobotu večer při májové veselici vypráskal dalšího pochlebováčka a sem tam si bouchl do stolu, měl-li pocit, že si ho hospodský málo hledí, začala si i děvčata všímat, že ten mladý Veits je vlastně docela fešný mládenec, a ta jeho chalupa také není k zahození. No, abychom to zkrátili. Bartoloměj Veits se díky kouzelnému talismanu z medvědích chlupů stal chlapem, co se nebojí ani čerta a že byl opravdu dobrá partie, už za rok si vedl k oltáři dceru mlynařovického hajného. A když jí jednou vyprávěl o tom, jak se zbavil své bázlivosti a ukázal ji talisman s medvědími chlupy, neměla ta holka vůbec žádný důvod mu prozradit, že tam u nich v hájovně by medvědí chlup od kozího rozeznalo i malé děcko.