V Želnavě měli při svatém Jakubu kostelníka, a ten zase kozla. Kostelník byl prastarý, kozel jakbysmet. A tak padlo rozhodnutí, že půjde do klobás. Tedy kozel. Přišel řezník, kozla porazil a poradil kostelníkovi, ať ho na pár dní uloží do peřin, aby dozrál.

Jen pár hodin poté štípal kostelník v kolně dříví. Štípe jeden špalek za druhým, pak se tak nějak divně prohnul a už ležel vedle špalku mrtvější než kozel.

Našla ho tam sousedka, když se šla optat, proč není otevřený kostel. Zaječela a utíkala za farářem. Ten, když zjistil stav věci, poslal pro pacholka, aby kostelníka šoupnul do rakve. Jenže ten měl z mrtvých hrůzu, a tak aby, se nebál, kopl do sebe hned celou láhev pálenky. Takto posilněn, už za tmy vešel do světnice a hned k posteli. Kde jinde taky nebožtíka hledat. Tam nahmatal tělo, to nasoukal do rakve a přitloukl víko.

Pohřeb to byl slavný. Však také kostelníka znala celá ves, a přijeli i kněží z okolních farností, volarského děkana nevyjímaje. Řečnilo se, pěla se na nebožtíka chvála.

Kostelníka pochovali a na jeho místo nastoupil nový. A s klíči od kostela dostal i klíče od kostelníkovo chalupy, aby si tam vzal různé to kostelnické náčiní. Vzal, co potřeboval, možná i něco navíc, a pak ze zvědavosti provětral každou místnost, každou skříň i šuplík. Došlo i na kolnu. A světe div se, na zemi se tam válí včera do země uložený kostelník. A zase volali faráře do kostelníkova obydlí a zase se pochovávalo do toho samého hrobu. Jenže tentokráte tajně, v noci, aby nebyla ostuda. Nu což, pohřeb jako pohřeb. Hlavně, že má všechny ty církevní náležitosti.

Vykopali hrob a přemýšleli, co s kozlem. Vyhodit jej na hnojiště, nebo zakopat jinde? Nakonec usoudili, že nejméně se nadřou, když ho nechají tam, kde je. Místa je v hrobě dost i pro dvě rakve.

Přešly roky, přešla desetiletí. A zas tu byl pohřeb. Tedy ono jich tu za ta léta bylo bezpočet, ale tentokrát se mělo pohřbívat do hrobu, kde svůj věčný sen snili kostelník s kozlem. Hrobník kopal, kopal, až narazil na rozpadlou rakev a v ní na hromadu kostí. Tak je sbírá do plátýnka, aby je pak uložil zpátky do hrobu, když tu nevěří svým očím. V ruce drží čertovský roh. Vyskočil z jámy, řve, huláká a svolává dav, ať se jde podívat, že vykopal kostru samotného satana.

Seběhla se tenkrát celá Želnava a už se chystali poslat delegaci ke knížeti, aby řekl, co s tím mají dělat. Naštěstí se tam přichomejtla jedna stará ženština, která od své mámy věděla, co se tu tenkrát přihodilo. Pošeptala to farářovi, a ten celý ten humbuk zastavil a přikázal všem, aby o tom nikomu neříkali. A tak jste tu historku možná neslyšeli ani vy.

Jaroslav Pulkrábek