Ježíšek o loňských Vánocích dorazil s netradičním dárkem, skončili jsme jako mnoho dalších Jihočechů před námi i po nás v karanténě. Doma jsme se s dcerou staraly a úspěšně izolovaly covid pozitivního tatínka. Jak přežít karanténu a nezbláznit se? Jak vypadá trasování? Jaké činnosti člověku uzavřeného mezi čtyřmi stěnami nejvíce chybí?

PŘÍJEMNÁ ZMĚNA

Svátky začaly tradičně nákupní horečkou a maratonem návštěv po příbuzných. Štědrodenní oběd u mámy se ségrou a jejím přítelem, volání Ježíška a rozbalování dárků. Večeře doma, letos to bylo výjimečné, byla jsem poprvé zproštěna role kouzelné bytosti, protože největší dárek bych pod stromeček nedopravila. To byla jedna příjemná změna.

Než přítel nainstaloval dárky pod rozsvícený strom v obýváků, vyzpívala jsem s dcerou celou škálu koled. Trvalo mu to déle, nemá praxi. Avšak všechno klaplo a všichni jsme byli spokojení. Večer jsme usedli před televizor a sledovali pohádky. Už v té době mi partner sděluje, že se necítí dobře, ale přece jenom s námi posedí. „Bolí mě trochu záda, asi jsem se uhnal, když jsem venku nosil dárky jenom v tričku a vyskakoval z okna,“ míní.

POSLEDNÍ NÁVŠTĚVA

Na druhý den už je mu hůře. Volá tak rodičům, že by návštěvu raději přehodnotil. Od jeho mámy zní rezolutně: „Určitě přijeďte, jsou Vánoce, musíme být spolu!“ A tak před návštěvou nasazuje roušku a raději sedí celou dobu v kuchyni kvůli babičce. Po několika hodinách se vracíme domů a putuje rovnou do postele, je to naše poslední návštěva. Moje intuice neklame, má horečku. Vypadá to opravdu na blízké setkání s obávaným koronavirem.

Je pátek 25. prosince večer, rušíme poslední ze tří pravidelných rodinných návštěv. Usedám k počítači a objednávám ho na antigenní test. Není místo, to se dalo čekat. Musí vydržet až do neděle. Nelením a připravuji se na nejhorší. Nakoupeno naštěstí máme minimálně na dva týdny, mrazák i lednice je plná.

DOBROVOLNÁ IZOLACE

Hlavu rodiny uzavíráme do ložnice a začínáme dodržovat přísná protiepidemická opatření dobrovolně. Dezinfikuji kliky, vypínače, toaletu a všechny exponované plochy. Odděluji jeho hygienické potřeby od našich, dávám mu zvlášť kartáček na zuby, ručníky a další věci denní potřeby. Všechno, co použije, končí rovnou v pračce na nejvyšší stupeň. Převléká denně i propocené povlečení.

Mezitím se snažím vysvětlit dceři, že je tatínek nemocný a teď si s ním nemůže hrát. Ono to už ani v sobotu 26. prosince moc nejde, horečka postoupila, ráno chvíli i blouzní, je stále unavený, přes den pospává. Užívá paralen. „Bolí mě snad i vlasy na hlavě, nemohu ležet, jak mě píchá v zádech,“ komentuje své potíže. Kašel, který jsme očekávali, však po celou dobu nemoci nepřichází.

JAKO ZÁPAL PLIC

Později tento den hodnotí asi jako nejhorší, i když se další příznaky dostavují postupně. „Připomnělo mi to mou potlačenou vzpomínku. Takto hrozně mi naposledy bylo v dětství, když jsem byl asi předškolák a onemocněl jsem zápalem plic. Ležel jsem v dětském pokoji s horečkou a zažíval strašnou zimnici,“ vybavil si.

DIAGNÓZNA POTVZENA

Konečně je neděle a vyráží na testy. Volá nám už jistou zprávu. „Jsem pozitivní, rovnou mě vzali i na PCR testy, výsledky budou další den. To šťourání v nose dvakrát po sobě bylo opravdu nepříjemné,“ vysvětluje. Jeho obvodní lékařka má dovolenou, zastupující to nebere. Jsme na to sami. Čekáme na výsledky druhého testu z laboratoře. V pondělí vše potvrzuje SMS zpráva.

K jeho symptomům ukrutné bolesti zad v kříži se přidala i často prezentovaná ztráta chuti i čichu. Ze svého vězení vychází jen na toaletu, nutnou hygienu a za ním chodí úklidová četa s dezinfekčním přípravkem. Vymakali jsme vše do detailu, nosí i rukavice. Přihlásila jsem sebe i dceru na test hned v úterý 29. prosince. Přiměji ho k vyplnění samotrasovacího formuláře. Hned volá pracovník hygienické stanice, diktuje zbylé návštěvy od pondělí 22. prosince, kdy mohl být už infekční. Nedaří se nám vymyslet, kde virus mohl chytit. Rozjíždí se nezastavitelný kolotoč.

V DOMÁCNOSTI NA PLNÝ UVÁZEK

Stává se ze mě žena kuchařka, ošetřovatelka, uklízečka, animátorka dětských činností, dokonalá hospodyňka. Ještě, že mám dovolenou. V úterý jdeme na testy my holky, s sebou bereme i věrnou kamarádku, která nás v kritický čas také navštívila. Všechny máme čistý štít a chceme si ho zachovat. I když si říkáme, jestli není lepší onemocnění prodělat, přesto nás negativní výsledek těší. Stěr z nosohltanu není nic příjemného, vhání nám do očí slzy, nejhorší byl asi pro dceru, bránila se tak urputně, že jsem měla strach, že medik, který ho provádí přijde o štít, brýle a možná i zuby. Vysvětlování nepomáhá.

Ve středu volají znovu z hygieny. Šly jsme na test moc brzy a vypisují nám žádanku na PCR. Objednací systém je podle paní z odběrového místa v Táboře plný do soboty, zkoušíme Jindřichův Hradec, je jedno místo v pondělí, ale my potřebujeme tři. Podaří se rezervace na úterý 5. ledna dopoledne, tak ještě chvíli budeme žít v nejistotě, zda nejsme bezpříznakové.

KORONAVIRUS NEBO TASEMNICE

Doma si vyrábíme obrázky, lepíme koníky, zkoušíme všechny vánoční dárky. Času máme dost, dokonce se vrháme do velkého úklidu, kromě dezinfikování frekventovaných ploch, jsme několikrát vytírali, přerovnaly kuchyňskou linku či vytřídily staré hračky. Každý den navíc vaříme nejméně dvě teplá jídla, taťkovi je lépe a chvílemi to vypadá, že místo covidu má on i my tasemnici. Naštěstí máme dostatečné zásoby. Přesto raději objednávám jídlo, drogerii a další věci přes internet.

Začínáme chystat silvestr, to je první den, kdy pustíme hlavu rodiny do obývacího pokoje. Snad už po týdnu není infekční. Připravujeme mu speciální křeslo u okna a tác chlebíčků. Mezitím hygiena vytrasovala všechny kontakty, včetně nás je to asi 15 lidí. Začíná ruská ruleta, kdo to má a kdo ne.

COVIDOVÁ OSLAVA

První den nového roku přivítáme společně. Je to taková tichá covidová oslava. Náš spolubydlící si stále stěžuje na únavu, a tak těsně po půlnoci odchází do své ložnice. „Všechno chutná jako polystyren. Když piji kávu, připadá mi to jako horká voda bez chuti,“ komentuje znechuceně. Svůj čich testuje octem, křenem či kávou, bez odezvy. Už mám nervy na pochodu, čtyřletá dcera v karanténě dost zvlčela a zlobí. Větráme, dezinfikujeme, pozorujeme ruch venku. Po večerech jsem přečetla tři knihy.

Víkend utekl jako voda, prali jsme, hráli hry, koukali na seriály. Komunikujeme elektronicky s rodinou i kamarády. Dochází pečivo, a tak jsme se uchýlili i k pečení rohlíků a chleba. Dostali jsme chuť na vdolky, ale došly vejce. Sousedka nám je bezkontaktně půjčila. Začínají pomalu chodit objednané balíky s jídlem a domácími potřebami. S doručovateli jsme domluveni, že nám je nechají u branky.

I BALÍK POTĚŠÍ

Zase se máme na co těšit, je to druhá příjemná změna. Malá s radostí rozbaluje kartonové krabice a vybaluje nákup. V úterý nás čeká další test. Jindřichův Hradec úplně neznáme, a tak testovací místo chvíli hledáme, není totiž u hlavního vchodu nemocnice, ale zezadu. Dorazíme na rezervovaný čas a zjišťujeme, že tady funguje jen drive-in. „Taky dobrý výlet,“ říká kamarádka, která s námi jede zodpovědně i na druhý stěr. Tentokrát si na výsledek musíme počkat do středy, ale věříme, že se nám podařilo virus nechytit.

„Hurá je to tady, jsme negativní všechny,“ jásám ve středu dopoledne a dobrou zprávu šířím dál mezi rodinu, známé i do práce. Z 15 lidí koronavirus vybral jen tři, byla to ruská ruleta. Onemocnění covid-19 u nás však vzbudilo respekt, náš tým to společně zvládl. Považuji to za štěstí, byla to zatěžkávací zkouška soužití. Karanténa nám končí 6. ledna. Volám to obvodním lékařům, pediatričce, aby ji řádně ukončili. Můžeme zase znovu normálně žít. Na jak dlouho, to nikdo neví?

+ Plusy

Člověk má čas přemýšlet, zastavit se a uvědomit si důležité věci.

Podpora od rodiny, přátel a sousedů potěšila. Nabídky pomoci a solidarity byly skvělé.

Strávili jsme spolu více času, měli jsme prostor společně péct, tvořit, malovat. I uklízení byla docela zábava.

V karanténě je na co se těšit a třeba plánovat výlety. Je na každém, jak situaci zvládne, pozitivní pohled pomáhá.

- Mínusy

Divím se, že jsme přežili bez psychické či fyzické újmy. Ponorka se totiž dostavila poměrně brzy.

Některé stupidní dotazy a stresování mi připadalo až zbytečné. Lidé měli strach, koronavirus je pro některé stále velká neznámá. Někdo vyvolával hned poplach, aniž by čekal na výsledek. Stačí zachovat klid.

Informace od pracovníků hygieny byly nejednoznačné, hodně se rozcházely. Někteří členové rodiny jednali zmateně, báli se o práci, a ne o zdraví.

Den o dne bylo těžší vymýšlet nestereotypní činnost.

Poslední dny byly dlouhé, obdivuji lidi, co zvládnou i několik nucených karantén za sebou.