Koňskou duši dokáže člověk poznamenat v dobrém i zlém

Při vyslovení spojení kůň, les, kočí, se nám vybaví nejrůznější obrázky často umocněné záběry z filmů nebo z internetu. A nutno podotknout, že to často nebývá lichotivé spojení.

Většina veřejnosti má proto v podvědomí buď přehnanou romantiku, nebo naopak ne nejlepší chování člověka vůči ušlechtilému zvířeti s vlastní osobností, kterým chladnokrevní koně rozhodně jsou.

O změnu pohledu veřejnosti se nyní snaží Správa Národního parku Šumava svým projektem Návrat koní na Šumavu a také jedna z členek realizačního týmu projektu Jindřiška Svobodová a její manžel Josef Svoboda. Právě oni dva byli ve čtvrtek minulý týden v Borových Ladech. Josef Svoboda, aby dohlédl na postrojení dvou nových chladnokrevných koní, kteří svůj nový domov našli právě v Borových Ladech, na využití nových zkušeností těch, kteří se o koně budou starat a pracovat s nimi i na jízdu páru koní v zápřahu.
Jindřiška Svobodová pak na sebe převzala roli propagátora projektu a chladnokrevných koní, zejména pak českého národního plemene slezský norik. „Mým úkolem je začít zprostředkovávat kontakt s veřejností, ne však prostřednictvím tiskových zpráv, ale osobním kontaktem. Proto jsme byli dnes například v mateřské škole v Borových Ladech," vysvětlila Jindřiška Svobodová svou středeční návštěvu na Šumavě, kam přijela až z Orlických hor.

Přestože vlastní výcvik koní a lidí, kteří se o ně budou starat a pracovat s nimi, se větší části uskutečnil v hřebčinci v Písku, s chladnokrevnými koňmi a jejich výcvikem má i ona a její manžel dostatek zkušeností, které předávají dál jak v České republice, tak Josef Svoboda i v zahraničí. „Už se koním věnujeme přesně pětadvacet let, i když ani jeden z nás nejsme z tak říkajíc koňáckých rodin. Můj muž má vynikající hudební talent, který je sice upozaděný, nicméně s hudebním nadáním jde nejspíše v ruku v ruce i intuice, takže je schopen vcítit se do koně. Moje maminka je zdravotní sestra, tatínek strojař, ale vždycky mne podporovali v tom pouštět se do neznámých věcí. Když jsem byla dítě, s rodinou jsme tři roky žili v rovníkové Keni a vím, že tohle prostředí mne hodně ovlivnilo," říká Jindřiška Svobodová. A jak přiznává, stejně jako ostatní školou povinné dívky, i ona si na papír kreslila koně. Ti její však byli od začátku tažní chladnokrevníci.

Při jejím současném zaměření jí pomohlo jak získané veterinární vzdělání, tak i působení v dětských domovech, kde pronikla i do lidské psychologie. A poznání sebe sama a lidského vnímání koně ne jako prostého výrobního prostředku je při výcviku klíčová. „Bez velké dávky empatie to nejde. Jinak je to pouze výkon, mám nějaký cíl a toho chci dosáhnout, nic víc. Je to o partnerovi, tedy o koni, jestli se to podaří rychleji nebo pomaleji. Protože ale každý kůň je individualita, musíme při výcviku postupovat podle něj. Není možné mu hned od začátku naložit úkoly, ale dáme mu nejprve šanci předvést, co v něm je a na základě toho se pak stanovuje výcvik a jeho úroveň včetně specializace," upozornila Jindřiška Svobodová.

Měřit délku výcviku chladnokrevného koně lidskými časovými měřítky je prý zavádějící. Nicméně obecně se dá říct, že po čtyřech letech výcviku kůň zvládá vše skoro na sto procent. „dá se říct, že už tříletý kůň projevuje jakési předpoklady pro kvalitní práci. Ale jako člověk získává zkušenosti postupem let, i kůň v dalších dvou letech získává zkušenosti, které jej předurčí k dalšímu využití, třeba pro práci v lese. Ale může se stát, že se zjistí, že k jedné činnosti prostě není vhodný, ale je možné využít jej pro práci ve vlečce nebo pro hiporehabilitaci, což je obor, který bych rozhodně nezatracovala. Slouží k nápravě duše člověka a kůň musí ustát jeho náladu a rozmary. I když kůň není zrovna vhodný pro výkon, může vynikajícím způsobem člověku pomoci jiným způsobem," dodává.

Jedna věc je vymyslet projekt, sehnat na něj peníze a samozřejmě koně. K nim je potřeba vybrat vhodné lidi, a to podle Jindřišky Svobodové není zase tak jednoduché. „Ano, byl to problém, protože každý má pozici kočího uloženu v hlavě pod různými obrazy. Nerada používám pojmenování kočí, spíše se dnes kloním ke specialistovi s koňským potahem. Takový člověk nevykonává jen vlastní činnost, ale s postupem doby musí zvládat teoretické znalosti, legislativu a zpravidla se jedná i o živnostníky, takže i tyhle věci, všechny tyto měkké dovednosti musejí být součástí specialisty. Samozřejmě tím, jak jsme přepracování, občas máme tendenci si to ventilovat na zvířeti, a součástí specialisty musí být i to, že si to uvědomuje, koně nebije, chová se k nim slušně, odhaduje jejich možnosti a samozřejmě koně i odměňuje," zdůraznila.

Přistupovat ke koni jako k individualitě je při jeho výcviku hodně důležité. Jindřiška Svobodová se ale brání užívat i v tomto ohledu lidská měřítka. „Spíše to vidím tak, že koně po svých rodičích mohou mít předpoklad k paličatosti, k učenlivosti, rychlosti, k velkému výkonu v tahu, pokud se budeme bavit o chladnokrevných koních. Zpravidla jdou vlastnosti s jejich otci, nositeli v hřebčí linii, ale nelze podceňovat ani kvalitu matky, protože pokud je kvalitní matka, co si budeme povídat, je velký předpoklad dobrého koně," dodává s úsměvem.

Stejně, jako se nedá nic uspěchat, je na druhou stranu vhodné začít s výcvikem co nejdříve. „Vycvičit koně, aby byl spolehlivý jak pro práci v lese i pro turismus, začíná v podstatě odstavením hříběte od matky, nebo ještě dříve tím, že se jeho matka využívá v určitém objemu pro práci a hříbátko přirozenou cestou odkoukává vše s tím spojené a zůstává mu to v hlavě. A je-li dobrý člověk, vkládá do koně dobré věci. Je-li člověk špatný, nebo koně využívá jen pro uspokojení a prosazení svého ega, pak to i na koni nechává stopy," tvrdí Jindřiška Svobodová.