Jana VandlíčkováZdroj: DeníkS hlavou sklopenou jejich rodiče, ve valné většině aktéři a účastníci tehdejších demonstrací proti režimu, sledují, jak žáci či studenti odpovídají na otázku: Co se stalo 17. listopadu 1989? „Nevím“ nebo „Tohle datum jsem v životě neslyšel“. Minimálně den a měsíc by měl všem studentům napovědět, proč tehdejší Svaz socialistické mládeže a Nezávislé studentské sdružení uspořádaly na Albertově k padesátému výročí od nacistického zásahu proti studentům pietu, kterou jim „šéfové“ tehdejšího socialistického zřízení sice povolili, ale pak se v jejich očích tak trochu zvrtla.¨

Je s podivem, že alespoň jedinkrát od svých rodičů či prarodičů neslyšeli o tom, jak cinkali klíči a ve snaze získat nikdy nezažitou svobodu se hřáli tělo na tělo při demonstracích či generální stávce.

Třicet let po 17. listopadu 1989, kdy se datum bez cenzury dostal do každé knížky dějepisu a internetová síť vládne celému světu, je odpověď: „Já nevím!“ stejně nepřípustná jako neznat násobilku či vyjmenovaná slova.