Nyní slovo přebírá Eva Erbanová z Národního památkového ústavu. „Byty v Perle byly startovací, jednogarsoniéry bez kuchyně a dvojgarsoniéry,“ říká davu. „Restauraci v přízemí lidé nevyužívali, měli ohřívače,“ vypráví. Perla se dnes považuje za památku, doklad o kolektivním bydlení 60. let, i z hlediska architektury. „Byl to první celomontovaný dům,“ vysvětluje. Dům byl nadstandard-ně zařízený. Vždyť v něm bylo kino, restaurace a vyhlídková kavárna. „Malé byty vynahrazovala investice do kolektivního,“ přibližuje průvodkyně a instruuje natahující se krky, do kterého patra se dopravit k prohlídce kavárny. „Takový zájem asi nečekali,“ špitne slečna vedle mně.

U výtahu postává paní Monika, která v Perle žije již 17 let, s dítětem v náručí. „Bydlela jsem nejdřív v gar-sonce jako ve startovacím bytě z dětského domova. Byla tam super koupelna,“ pochvaluje si žena, která nyní žije v 1+1. „Až malá vyroste, půjdeme do 2+1, ať má svůj pokoj,“ plánuje paní Monika. „Jsou tu i byty od magistrátu, měla jsem tu syna,“ vysvětluje ve frontě na výtah jiná žena.

„Přišli nějací pamětníci?“ ptá se na balkóně kavárny, odkud je úžasný výhled na město, Hubert Guzik. „Já si pamatuju, že tu měli zmrzlinu a kompotované jahody,“ odvětí někdo. „Sedět tu večer, by bylo luxusní,“ myslí si překvapená studentka Petra Pojžárková.

Jdeme se podívat i do bytu 1+1, který je k pronájmu. „To je bydlitelné oproti některým panelákům,“ zhodnotí kritickým okem Alžběta Ďurinová. Paní opodál vysvětluje, že její kamarádka tu kdysi bydlela v garsonce, neměla vařič a myla nádobí ve vaně.

Dále nás čekají sklepy, po povodních jak z hororu, a restaurace Perla fungující doposud.