Mladýmu Markovcovi, tedy jako Lojzovi, co žil sám jen s mámou nahoře nad kostelem, práce příliš k srdci nepřirostla. Jenže bez práce nejsou nejen koláče, ale ani nic jiného, a tak Lojza vymýšlel, jak by sehnal pár šestáků na živobytí, aby nemusel snášet neustálé výčitky matky.


Jednou v zimě při přástkách, kdy se probere kdeco, přišla řeč na šumavské čaroděje. Žídek, Berš a tak. Ten věděl to, ten zas ono, a Lojza hltal každé slovo. Když to dokázali oni, tak by mohl i on. Však na to přijde. No, nepřišel sice na nic, ale jak mu to leželo stále v hlavě a už se viděl čarodějem, chvástal se v hospodě, že umí sem tam něco vykouzlit. Chytil se toho sedlák Kukačka, který si zoufal ze suchého jara, a tak aby Lojza s tím počasím něco vyvedl. Trochu toho deště nemůže být pro takového zkušeného čaroděje, jako je on, nic složitého. Lojza sice dělal ramena, jako že jo, ale když přišel domů, bylo mu z toho úzko. No co, půjde na Boubín, tam je k nebi blíž, a třeba ho cestou něco napadne.


Sotva se dotrmácel na vršek, vidí, že se nad Roklanem začínají kupit mračna. Nečekal na nic, seběhl dolů, sedl si na náves, dlaně před oči a začal něco mumlat. Lidi chodili kolem, koukali na něj, že se asi zbláznil, ale když viděli, jak se Boubín zahalil do černých mraků, začali se radovat, a když spustil liják, zulíbali by Lojzovi ruce, kdyby je neměl tak špinavé. To se ví, nějaká zlatka z toho kápla, ale horší bylo, že začali k Markovcům potají, aby farář nevěděl, chodit doslova procesí s prosbou o nějaké to kouzlo či zaříkání.


Jednou přišla Krejsová, že by potřebovala provdat dceru. Nějak výhodně. Lojza rozmatlal kravské lejno, ať si ho mázne za ucho, až půjde na trh do Prachatic. Dcera poslechla, a že to smrdělo, jak kravské lejno dovede, všichni se za ní otáčeli. Mazala tedy ke kašně, že si tu hrůzu smeje, jenže tam spadla. Nějaký měšťan jí pomáhal ven a byla z toho láska jak trám a do roka pak veselka.


A tak to šlo pořád. Lojza prostě počkal, jak to všechno dopadne, a že to většinou nějak dopadnout muselo, slízl vždy jen smetanu. Tu v podobě několika drobných, častěji v naturáliích. No což, žilo by se mu vcelku dobře a bez námahy, kdyby nepřišel ten zatracený sen. Lojza by ale dal krk za to, že nespal.
Prostě a jednoduše se u něho v noci zjevilo půl tuctu prapodivných postav v ještě prapodivnějších hábitech, a ty mu zvalchovaly hřbet tak, že se ráno nemohl narovnat. A že byl sice lenoch k pohledání, ale rozum mu nechyběl, věděl, že je načase s čarováním seknout.


Sousedi sice remcali, ale Lojzu nezlomili. A i když všichni věřili, že sice čaruje, ale už jen tak pro sebe, ta noční návštěva již víckrát nepřišla. Jestli pak musel ten kluk líná nějak pracovat, nebo si našel něco ještě více kulišáckého, tak o tom už se nikde nevypráví.

JAROSLAV PULKRÁBEK