Ve Zbytinách na faře totiž měli takového podivného kohouta. Malý, černý, ošklivý a kokrhat jste ho mohli slyšet jen sem tam. Ale když zakokrhal, bylo zle. Ne, že by vydával nějaké strašidelné zvuky či mu ze zobáku šlehal oheň. To by asi zas tak hrozné nebylo. Ale když se z farního kurníku ozvalo kokrhání, mohli jste se vsadit o cokoli, že ten den někdo ve farnosti zemře. A že toho dne bylo ticho, věděl Johann, že si může přispat, neboť mše je až večer a na funus chystat nemusí.
Jednoho postního rána, či spíše ještě v noci, zrovinka o Smrtné neděli, vzbudilo nejen Johanna, ale doslova celou ves, zoufalé kokrhání. Hrobník a kostelník v jednom vyskočil z pelechu, vklouzl do dřeváků a uháněl k faře. Tam, na dvorku před kurníkem, již stál zástup zbytinských včetně faráře, starosty i učitele a vystrašeně, pokud se to v té tmě dalo ještě poznat, poslouchali to smrt předpovídající kokrhání.
No, co vám budu povídat, stáli tam tak hodinku, možná o něco déle, a pak se celí zoufalí rozešli domů, chystat se na nejhorší. Starosta tvrdil, že přijde válka, a pan farář to tipoval rovnou na konec světa. Učitelský si raději nemyslel nic a šel si zabalit svých pár švestek, kdyby se to umírání odehrálo jen tady ve Zbytinách, on u toho zas tak moc být nemusí.
Ve vsi byl poprask, a pořádný! Jedni zakopávali pod jabloně těch pár krejcarů, co měli doma uspořeno, a vyhlíželi žoldnéře, druzí se modlili a očekávali jezdce, a to buď nebeské, nebo ty z pekla. A ten kdo se ani nemodlil, ani neměl co zakopat, jen tak seděl a čekal, co z toho nakonec bude. Přešel den a zdálo se, že z toho nakonec nebude nic. A kdyby jen to, za celičký den nikdo neumřel, což se po kokrhání černého farního kohouta snad ještě nikdy nestalo. Už se pomalu stmívalo a Johann šel zavřít kurník na noc. Jak se tak k němu blíží, slyší, že je tam nějak moc živo, a když jukl dovnitř, vyrazila ven liška, s černým kohoutem v hubě.
Johannovi došlo, co to ranní kohoutí bědování zvěstovalo, a hned to roznesl od chalupy k chalupě. Ti co se modlili, se modlit přestali, druzí vyhrabali ze země své krejcárky a učitel se vrátil do školy. Vše pěkně vjelo do starých kolejí, jen Johann už dopředu nikdy nevěděl, zda bude muset ten den chystat máry či nikoli.

Jaroslav Pulkrábek