Tadeáš doma moc nepobyl. Ve dne nádeničil, kde se dalo a večer pak většinu toho, co vydělal, propil v hospodě. Domů se vracel po setmění, padl na strožok a ráno zas upaloval do roboty. Den po dni, týden po týdnu. Za práci vzít uměl, a tak se nějaký ten výdělek pokaždé našel.

O kočky se nestaral a ony se nestaraly o Tadeáše.  Tomu stačilo, že v chalupě nebyla jediná myš a kočkám zas domácího věčná nepřítomnost.

Večer na  svatého Lazara si to Tadeáš poněkud cik cak rázoval domů a sotva otevřel dveře, line se ze světnice prapodivná muzika. Nádeník zastaví, ukazováčkem si pročistí nejdříve jedno a pak i druhé ucho, ale ten rámus slyší dál. Ťukne se dlaní do čela, aby trošku vystřízlivěl. Ale ani to nepomohlo. Vlítne tedy do světnice, aby tomu muzicírování přišel na kloub a zkoprní údivem.

Na prkenné podlaze, na lavici, dokonce i na stole sedí snad tucet koček a na huňaté, zimní srsti obdařené ocasy brnkají, troubí a bubnují jak na nějaké instrumenty. Tadeáš se rozčílil nad tou nehorázností a v cuku letu ten obrovský kočičí orchestr rozehnal.

Sotva poslední kočka zmizela pod skříní, Tadeáš zapomněl, co právě prožil a zmožen kořalkou se svalil na kavelec. Ani boty si nezul.

Ozvalo se první zachrápání a kočky zas ožily. Avšak na muziku již nemyslely. Jedna po druhé skočily na spícího Tadeáše a začaly škrábat, kousat a své huňaté oháňky mu cpát do úst, uší i nosu.
Tadeáš zmateně vyskočil z postele, rozrazil dveře a zastavil se až u kmotříčka ve Cvrčkově, kde ho nechali prospat a vystřízlivět. Ráno se Tadeáš opatřen pořádnou sukovicí vrátil do chalupy.

očky jako by nic. Třely se domácímu o nohy, mazlivě mňoukaly a všelijak dávaly najevo svou radost z návratu páníčka. Tadeáš uvěřil, že ta noční můra byla dílem přílišného pití a chystal se, že dospí tu hrůzostrašnou noc.  Jakmile však zavřel oči, ten kočičí ansámbl ho opět celého zalehl.

Znova Tadeáš hledal útočiště u kmotříčka, a když se tak stalo i potřetí, do vlastní chalupy, která stejně už za moc nestála, se raději ani nevrátil.

A než se celičká rozpadla, vyprávěli sousedi, že se z ní po nocích ozývala divná a poněkud strašidelná muzika. Kam se nakonec Tadeáš poděl, nikdo dnes již neví. Snad prý někam k příbuzným do Strunkovic. Jediné, co po něm až do nedávné doby zůstalo, byl nápis vyškrábaný do opěrátka kostelní lavice. „Varuj se před kočkami, které se vpředu mazlí a vzadu škrábou". A prý to platí i o lidech.

Jaroslav Pulkrábek