Albíně, dcerce prachatického kupce, bylo něco málo přes dvacet let a měla pro strach uděláno.
Nebála se ani tmy, ani samoty a nevěřila povídačkám o lidech a o hrůzostrašných místech ani nemluvě. Jednoho teplého záříjového dne se vypravila na ostružiny do míst, kde jich bylo sice široko daleko nejvíce, ale kam se pro ně nikdy nikdo raději nevypravil.
Ono místo sice leželo jen pár desítek minut chůze za Prachaticemi, ale sloužilo jako pohřebiště pro ty, kterým bylo po smrti zapovězeno tlít v posvěcené půdě hřbitova u svatého Petra a Pavla. Sebevrahové či nekřtěňátka, rouhači a různí neznabozi zde byli pohřbení bez obřadu a jejich hroby zůstaly neoznačeny. Povídaly se o tom místě různé historky. Někdo tam viděl světýlka, jiný zas tajemnou postavu či slyšel prapodivné zvuky. A tak tam raději nikdo nechodil ani v noci, ani ve dne a na ostružiny, kterým se v té kamenité rokli tuze dařilo, si raději nechal každý zajít chuť.
Ale to by jste nesměli znát Albínu. Na pověry nedala a spíše, než aby ji varování jiných odradilo, ještě více ji utvrzovalo v přesvědčení, že nejlepší místo na ostružiny je zrovna tam.
A tak ráno, sotva pomohla otci otevřít krám, vzala džbánek, košík a vyrazila do míst, kde se podle tvaru kopce říkávalo Kobylí hlava. Slunce slibovalo příjemný den a ostružin tu bylo opravdu nepočítaně. Sotva dozpívala několik písniček, měla džbánek plný, a tak začala sbírat i do košíku. V tom však měla pocit, že ji zezadu někdo pozoruje. Prudce se otočila a ze svahu na ni zírala vyhublá kobylí hlava bez těla. Místo očí zelená světýlka a z tlamy páchnoucí pára. V tom se od kobyly ozval skřípavý lidský hlas: „Však tu do roka s námi líhat budeš.“
Hlava zmizela a nic nepřipomínalo, že se právě odehrálo něco prapodivného. Albína chvíli postávala, namlouvala si, že se ji to vše z únavy zdálo. Nějaký přelud či co. Avšak na ostružiny již nepomyslela, vzala to, co nasbírala a vypravila se domů.
Avšak v noci se jí opět ten obraz ve spánku zjevoval a ve dne zas připomínal snad každou hodinu. Ubíral ji na veselosti i chuti k jídlu. To, že je Albína nějaká přepadlá, neuniklo sousedům a tak se jednou, pod slibem mlčenlivosti, svěřila sousedce. A ráno už to vědělo celé město.
Albína byla čím dál tím mlčenlivější a lidem se vyhýbala. Přestala o sebe dbát a nečesaná a neupravená se toulala po okolí, vyhledávala samotu a tichá místa. Muži se jí vyhýbali, sousedky se při setkání s ní raději pokřižovaly a spěchaly dál a děti, ty raději s křikem utekly.
Uplynul rok a opět se přihlásilo září. Každý se staral, aby brambory a zelí sklidil, a tak nikomu ani nepřišlo divné, že Albínu již několik dní nikdo neviděl. Až jeden sběrač smoly, který se vracel z práce domů, ji spatřil oběšenou na starém dubu za městem.
A tak ji v pondělí, po svátku Nalezení svatého Kříže, zakopali v rokli za městem mezi sebevrahy a nekřtěňátka. Tam, co vždycky rostly ty nádherné ostružiny.
Zpracoval (jp)