„Můj otec se narodil a vyrůstal v rohovém domě u kostela a od malička zvonil. Já jsem to po něm podědil a od patnácti do sedmadvaceti let jsem zvonil také,“ vzpomínal Jan Šrámek.
Díky jeho rukám se tak pravidelně rozezníval v neděli zvon svatého Jakuba. „Později se ruční zvonění přerušilo kvůli instalování elektrického způsobu. Pak se ale zjistilo, že dřívější způsoby elektrického zvonění zvonu škodí, takže se s tím přestalo a já jsem se zhruba před třemi lety nabídl, že se opět vrátím k ručnímu zvonění. A tak znovu zvoním na svatého Jakuba v neděli v devět hodin ráno před mší svatou, a to deset minut. Myslím si, že tradice by měla být dodržena a zvon by měl zvonit,“ tvrdí Jan Šrámek s tím, že zvony k lidem patří jak ve chvílích radosti, tak smutku nebo při různých živelních pohromách.
„Vážím si toho, že jsem mohl po otci převzít štafetu a chtěl bych to dělat tak dlouho, dokud mi to zdraví dovolí a vyjdu po schodech nahoru. Je jich asi sto třicet. Ale není to tak hrozné. Věřím, že snad to v budoucnu převezmou po mně mí synové. Rád bych se dožil toho, kdy oslavím kulaté pětisté výročí odlití zvonu svatého Jakuba, který byl odlit v roce 1521,“ doufá Jan Šrámek.