Vystupoval jste již v různorodých prostorách. Kromě divadel a festivalů také ve věznici. Jak se Stezka korunami stromů vymyká?

Běžně nemívám závratě v průběhu celého koncertu a zvukové zkoušky. To bylo takové novum, ale já to bral jako výzvu, protože mám rád výzvy v životě. Rád hraju na netradičních místech. A věznice je takové nekonečné turné, které jedeme a jsem za něj hrozně vděčný, protože mě učí nesoudit lidi. Měl jsem spoustu zážitků, které mě utvrdily v tom, že i když člověk může působením vnějších okolností a řečmi okolo sebe nabýt o dané osobě určité mínění, tak dokud ji osobně nepozná nebo se důkladně neseznámí s jejím příběhem, nemá vůbec právo ji soudit.

Jak jste se vyrovnal s výškou na Stezce korunami stromů?

No, přežil jsem to, ale jen tak tak. Byl jsem unavený, jako kdybychom hráli čtyři hodiny. Ale dobrý, jsme živí a zdraví.

Co vám v poslední době udělalo radost?

Já mám každodenní radosti. To už začíná tím, když se člověk probudí a je šťastnej, že je naživu. V poslední době mám největší radost asi z toho, že se nám vrátila včera Josefína z Chorvatska. Ale strašně těžko se mi něco vypichuje. Těch radostí je strašně moc. Já se raduji ze života.

Pokáč o vás zpívá v jedné písni jako o pozitivním člověku. Souhlasíte s tím?

Ano, stoprocentně. To je můj životní sen – harmonizovat prostředí, do kterého se dostávám. Při odběru krve v rámci dárcovství jsem byl zklamaný, že jsem negativní nula. Jsem pozitivní negativní nula (smích).

Jaká je podle vašeho mínění, vaše nejlepší vlastnost?

Dobrosrdečnost. Nikomu nepřeju nic zlého. A to je fakt. Strašně si cením harmonie a lidské sounáležitosti. Vnímám to jako nejvyšší možnou hodnotu, které můžeme jako společnost dosáhnout. Mám to asi přirozeně od malička, nikdy jsem neměl tendence někomu úmyslně škodit. I když jsem dělal nějaké nehezké věci stran lásky, které jsem používal jako prostředek k osobnímu prospěchu, tak jsem to nikdy nemyslel špatně.

Je něco, co vás i po tolika letech v showbyznysu překvapí nebo zarazí ohledně fungování bulváru?

To asi ne. Ale já jsem nikdy nebyl součástí showbyznysu. Nechodím na žádné mejdany, baví mě být doma a tam mám své kamarády. Když už se s někým z showbyznysu skamarádím, tak si ho většinou spíš pozvu domů. Showbyznys je iluze. Já mám tu výhodu, že mě sláva zastihla v momentě, kdy jsem byl v Indii. Vydali jsme totiž desku, nato jsme odjeli do Indie a mezitím jsme se tady stali slavnými. Přijeli jsme, a jenom jsme říkali − co to je za haluz, ne? A od té doby žiju v haluzi a jenom se snažím i koncerty dokazovat, že mezi námi a posluchači není žádný rozdíl. Je to bublina, která jenom mění úhel pohledu lidí na mě. Mě samotného popularita nijak nepoznamenala.

Vydal jste nedávno nové politické CD Čau Česku. Komu je primárně určeno?

Mně. Už jsem řekl všechno, co mě trápí v naší zemi a směrem k lidem, kteří ji v tuto chvíli ovládají, dávají jí směr. Jsou to vůdci, kterým jde o to vést, nikoli o to, kam to vedou. Už jsem pochopil, že nemůžu udělat víc, než vydat desku na to téma, ale promlouvat k lidem a snažit se měnit jejich názory, to není správná cesta.

Moje nynější tvorba se do politiků strefuje více, než dřív. Přistoupil jsem na rétoriku, kterou používají oni. Písničkářství je o tom, nastavovat zrcadlo.

Album je diametrálně odlišné od vaší tvorby. Řešil jste jeho podobu s kolegy z kapely, přestože se alba nezúčastnili?

Ne, protože to je čistě můj projekt, do kterého jsem nechtěl nikoho zatahovat. Jsem šťastný, že došlo k protnutí s Jirkou Burianem, se kterým teď s Jirkou Kučerovským točíme desku ve třech. Zatím má pracovní název − To jsem opravdu nečekal. Protože každý, komu to pustíme, říká, že to nečekal. Bude to první popová deska Tomáše Kluse, kterou kdy vydal.

Nedomníváte se, že by tohle mohlo vadit vašim stálým posluchačům, které tvoří především ženy?

Život je konstantní změna, neustále se proměňuje všecko, včetně Tomáše Kluse. Já bohužel neumím dělat věci s ohledem na to, jaký to bude mít dopad na fanoušky a na jejich příliv či odliv, protože to nepovažuji za uctivé vůči hudbě a vůči múzám, které mi pomáhají s tvorbou. Dělám, to co cítím, to, co je ve mně nejaktuálnější, to pouštím ven.