close
info
Zdroj: Deník / Jana Vandlíčková
zoom_in
Jana Vandlíčková
Probuzení do zajetí bílé peřiny vyvolávalo poněkud křečovitý úsměv. Co jiného, pláč by v tu chvíli oslabil jiné svaly, které bylo potřeba použít u hrabla, lopaty a jiného nářadí s tolik nenáviděnou násadou. Ranní rozcvička se poněkud protáhla do chvíle, kdy za mých mladých let ještě „pískávala zákruta…“
Ztichlé město s minimem prošlapaných cestiček v prašanu zase v sobotu dávalo tušit, že se svět tak trochu zastavil. Ti, kdo našli odvahu a vylezli ven, se zdravili souslovím: „To je nadílka, viďte…“ Hned poté tvořili hloučky a vzpomínali, kdy naposledy naráz spadlo tolik. Odpověď nenašli. Neměli šanci. Teprve v pondělí Český hydrometeorologický ústav upřesnil, že nejvyšší denní úhrn nového sněhu v historii, 80 cm, byl zaznamenán 31. prosince 1906 na beskydské stanici Morávka - Slavíč ve výšce 620 metrů nad mořem.
U fyzické práce si prý člověk vyčistí hlavu. A tak při hledání a vyprošťování auta zpod sněhu se i mně vybavila památná věta mého táty ve chvíli, kdy napadlo dvacet čísel a nechtělo se mi od dveří sníh odmetat: „To já, když malej, bylo tolik sněhu, že padali zajíci do komína.“ Nikdy jsem tomu nevěřila. Po sobotním nadělení, by ušáci jisto jistě zahučeli bez mrknutí oka rovnou na pekáč.
Ať už v sobotu kalamita vypadala sebevíc katastrofálně, cestáři na Prachaticku si poradili na jedničku. Podle šoférů komentujících stav z míst, kde je problém při sebemenším poprašku, bylo jasné, že pro řidiče s radlicí byla šichta jednou z nejnáročnějších za posledních mnoho let. Dokázali nemožné. A pokud jde o uklizené prachatické náměstí, aby mohl začít ten pravý zasněžený advent, tak to všem, kdo se na tom podíleli, kloubouček!
