Slýchával o tomto prastarém a do nedávných dob pustém hraničním hvozdu mnoho příběhů, více či méně pravdivých, a jestliže časem všechny zapomněl, jeden se mu usadil v hlavě a nedal mu spát. Zlata v těch horách bývalo víc než dost. Ve zlatonosných řekách, v nánosech písku či ukryto v kamení. Avšak ty časy jsou již dávno pryč. A Joachyma to vyrabované bohatství pramálo vzrušovalo. Jenže pak slyšel vyprávět o stromech, které z nitra hor vysávaly zlatý prach, a ten se usazoval v jejich míze. Stačilo by najít jen jeden takový a z chudého sklářského tovaryše by se stal pán.


A tak vyměnil sklářskou píšťalu za sekeru, teplo sklářské pece za mráz hor. Rodinu za samotu. Možná třicet, možná i víc let se nechal najímat coby dřevorubec a ten, kdo mu dal práci, nelitoval. Od svítání do soumraku, po sedm dní v týdnu, bez odpočinku porážel strom za stromem s nadějí, že ten příští mu přinese bohatství. Tisíce stromů padlo pod úderem jeho sekery a s každým neúspěchem rostla naděje, že nemůže již trvat příliš dlouho a musí se to podařit.


Neměl přátel ani známých. Sotva vnímal tváře a jména lidí, se kterými se potkával. S nikým nemluvil, pro nic jiného nežil. Jen pro ten strom, který čeká, až do něj zatne sekeru.


Toho podzimu těžil v želnavských lesích. Ještě za tmy opouštěl dřevařský srub, aby s prvním paprskem, hned jak světlo ozáří strom, započal dílo. Den po dni míjel pokroucenou jedli, na níž kdosi z důvodu neznámého, zavěsil dřevěný obrázek s jakousi světicí.


A jestliže jej Joachym doposavad vnímal coby místo, kde musel odbočit z cesty, tentokrát jej napadlo, že možná poráží ty nepravé stromy. Co když právě tento mrzák, navíc ověšený posvěcenou cedulkou, ukrývá to, co hledá. Položil tornu na kámen. Plivl si do dlaní a odlítla první tříska. Kmen nebyl silný a zkušenému dřevaři nevzdoroval.


Poslední zásek a již se jedle kácí k zemi. Tolikrát to již zažil. Jenže dnes to bylo jiné. Strom dopadl a dřevěná deska se světicí se roztříštila pod tíhou kmene. Vítr, který od rána vál, se utišil a Joachym uslyšel bolestivý vzdech. Ne takový, jenž pramení z bolesti těla, ale ten, co prýští z poraněné duše. Jako když matka hledí na hrob dítěte.


Chvíli bylo ticho a pak se vítr opět, jako krátce před tím, opřel do korun stromů. A přestože Joachym stále mířil na paseku, kterou již několik dní mýtil, touhu po zlatu již v hlavě usazenou neměl. Vytlačil ji onen bolestný vzdech a myšlenky na to, co vše opustil a o co jej honba za zlatem připravila. Druhý den již do práce nenastoupil, přestože mu hajný sliboval dvojnásobnou mzdu. Vrátil se domů, a i když tam na něj již nikdo nečekal, snažil se najít cestu k lidem i k Bohu. K Bohu, který k němu promluvil nikoli ranou a utrpením, ale tichým žalostným vzdechem.

JAROSLAV PULKRÁBEK