Kliknutím zvětšíteMá dvou letou dceru Victorii a je šéftrenérem a hlavní tváří Jump arény Tábor, kde vede parkourové kroužky pro děti. „Do Tábora jsem se dostal skrze bývalou přítelkyni, předtím jsem žil v Praze a potřeboval jsem změnu, do toho jsem měl trable s bytem, a tak mi řekla, ať se nastěhuji k ní,“ vysvětlil na úvod rozhovoru, že to bylo nejlepší rozhodnutí, které mohl udělat. Otevřeli se mu tak dveře k práci snů a našel na jihu Čech i druhou rodinu.
K parkouru jste se dostal v raném věku, co vás na něm nadchlo? Jak vás napadlo předávat „své znalosti a umění“ dál?
K parkouru jsem se dostal přes kamaráda, který vždy přišel do třídy s nějakou novinkou. Asi dva týdny jsme skákali bezhlavě přes lavičky, než jsem si sedl k počítači, abych zjistil, co to vlastně ten parkour je. V tu chvíli jsem si ho zamiloval, neexistují v něm pravidla, jediné hranice jsou ty, která si nastaví každý sám samozřejmě v rámci slušného chování.
Trénování mě bavilo, ale stejně jako každé dítě jsem i já toužil po tom být superhrdinou, díky parkouru se mi to trochu povedlo. Chyběl jen krok, jak tím i pomáhat lidem, proto jsem založil YouTube kanál i novou značku Unbroken (Nezlomný), abych motivoval a inspiroval lidi. Parkour se stal mým nástrojem, ukazuji, že každá hranice a strach se dá překonat.
Další vaší činností je publikování fotek a videí na YouTube a Instagramu, kolik už máte sledujících? Stíháte s nimi komunikovat, reagovat na jejich dotazy a podněty, nenarušuje to trochu soukromí? Čím si myslíte, že jsou vaše posty přitažlivé?
Na YouTube a Instagramu mám okolo 50 tisíc sledujících. Momentálně natáčím i videa na platformu TikTok, na které jsem nedávno dosáhl 100 tisíc odběratelů. Snažím se komunikovat se všemi svými fanoušky, většinou mi píšou, protože potřebují poradit, ať už v tréninku, nebo potřebují pomoci s nějakou těžkou životní situací. Snažím se pomáhat všem, bez ohledu na okolnosti.
Parkour není jen o překonání fyzických překážek, ale naučí Vás řešit i situace v životě, a to se snažím předávat svým fanouškům, ale samozřejmě při tom množství lidí, je reagovat na všechno opravdu těžké.
Svým sledujícím musíte odhalit i nějakou část soukromí, protože to je zajímá. Já se snažím ukázat jen něco málo. Dělám to motivační formou, protože věřím tomu, že vše co jsem dokázal já, dokáže každý, když tomu uvěří a půjde si za tím.
Myslím si, že mé příspěvky jsou přitažlivé hlavně tím, že jsem přirozený, na nic si nehraji a pod každým příspěvkem najdete pár motivačních slov, které se ho týkají. Prostě vše říkám tak, jak to je a jak to cítím, a to je možná v dnešní době vzácnost, kterou moji fanoušci oceňují.
V Táboře jste si našel práci, která je vám zároveň koníčkem, je to práce snů?
Pro mě to není práce, nevstávám ráno s tím, že jdu do práce na kroužek. Jdu předávat své dlouholeté zkušenosti, jdu pomáhat dětem hýbat se a dělat to, co chtějí. Baví mě posouvat jejich hranice a pomáhat jim dělat to, co je baví. To vše maximálně bezpečně.
Samozřejmě spojit práci s tím, co Vás baví, se dá považovat za práci snů, ale já to jako práci neberu, já jdu na trénink pomáhat a učit. Navíc jsem díky této práci získal skvělé přátele a dá se říct druhou rodinu.
Čemu se věnujete nyní, když vládní opatření uzavřely provozy? Natáčíte nová videa, vymýšlíte nové triky nebo si to užíváte a trávíte více času s rodinou?
Momentálně vládní nařízeni vyšla tak, že jsem zrovna měl u sebe dceru, tak že jsem celý týden strávil s ní a měl čas věnovat se výhradně jí. Nemusel sem vždy na hodinku na dvě odbíhat. Samozřejmě jsem za ten týden vymyslel novou sérii videí, a dokonce jsme se i s Tarym (známý influencer), dohodli na natáčení nové série videí, které chceme realizovat. Do toho ještě pracuji na nové kolekci mého merchandise.
Jak se skáče v roušce, je to náročnější? Máte nějaké oblíbené místo v Táboře, které ideální pro trénink či nějakou přírodní „zašívárnu“, kde vás nikdo neruší?
Jelikož jsem momentálně zraněný tak moc netrénuji, ale venku zatím roušku mít nemusíme, ale na jaře jsem v roušce trénovat musel a zas tak hrozné to není. Jelikož jsem zvyklý trénovat třeba 5 hodin, tak si to neumím představit. Pokud by bylo nařízení mít ji opravdu i venku a neměl bych jinou možnost, tak zvolím spíš trénink v roušce, než nic nedělání.
Pár míst v Táboře mám, kde se mi hodně dobře trénuje, jako třeba na plovárně u Jordánu, ale já si na každém místě vždy najdu pár skoků, tak že úplně specifický spot nemám.
Zašívárnu nemám, jelikož počítám s tím, že mě vždy někde někdo potká, tak že rád pokecám a pokud si ten člověk semnou chce zatrénovat, rád si s ním zatrénuji a jsem tomu otevřený. Pokud bych opravdu chtěl klid, tak ten mám u rodičů na vesnici v lese a na skalách, kam nikdo nechodí a začínal sem tam s tréninkem právě kvůli klidu a úplné koncentraci na skoky, tam si nemůžete dovolit udělat chybu.
Kde všude vás mohou lidé potkat, když zrovna není nouzový stav?
Tak dá se říct, že mě mohou potkat různě po Táboře, pohybuji se skoro všude ať už v rámci tréninku, nebo osobního volna, ale nejistější setkání je právě v Jump aréně Tábor, kde trávím i většinu volného času. Chodím tam trénovat a pak pokračuji venku, nebo naopak, takže aréna je jistota. Tam jsem nejvíc, víc už sem snad jen doma.
Kdo se může přihlásit na parkour, je to limitováno věkem, fyzickou výbavou, časovou náročností či vybavením?
Na parkour se může přihlásit kdokoli, jediné kritérium je 5 let a 110 cm, což je pravidlo pro vstup do jump arény. Mně samotnému nevadí vlastně vůbec nic, i ve skupině se snažím k lidem přistupovat individuálně. Každý to může zkusit. Parkour je cesta. Ukážu jim cestu, naučím je, co na ní dělat a jak k tréninku a skokům přistupovat. Jestli se rozhodnou ji následovat, to už je na nich. Někdo třeba zjistí, že to není pro něj, že ho to nebaví. I to se může stát. Neříkám, že parkour je snadný, ale zatím mám skupiny, které už jedou druhý nebo budou začínat třetí level obtížnosti a většinou v plné sestavě jako na začátku. Takže jsem velice rád, že tu cestu přijali a jdou za tím, pod mým vedením a na bezpečném místě.
Proč jste si vybral právě přezdívku Jay Fox, má to nějaký hlubší význam, skrytý smysl?
Když jsem trénoval asi pátým rokem, chtěl jsem to posunout, být tím co dělám užitečný, proto jsem se rozhodl založit YouTube kanál a přemýšlel jsem, jak se budu jmenovat. Chtěl jsem symbol, pod kterým si lidi vybaví motivaci, překonávání hranic a strachu. Symbol, pod kterým vždy najdou pomoc a cestu. Nechtěl jsem vystupovat pod svým jménem, jelikož můj kanál, který je do dneška nezpoplatněný, má pomáhat lidem. Chtěl jsem ho zaštítit maskou, a tou je Jay Fox, jméno jednou plácl můj kamarád a mě se to zalíbilo, krátké a úderné.
Donedávna nikdo neznal mé pravé jméno, to jsem začal zveřejňovat až poslední rok. Nakonec, je to jméno, kterému stejně dávám tvář, hlas a charakter a dlouho jsem bojoval s tím že já a Jay jsou dvě odlišné osobnosti a začal s tím mít trochu problémy. Ztrácel se v tom kdo je kdo, tak jsem ty dva sjednotil a dnes už všichni ví, že Jay Fox je vlastně Viktor. Každý může být Jay Fox, pod tou maskou může být kdokoli, kdo má chuť a odhodlání překonávat sám sebe a pomáhat lidem.
Máte malou dceru, vedete ji také ke sportu, potatila se?
Ano, jelikož je malá po mě z velké části, tak jsem se vlastně ani nemusel snažit. Hýbeme se spolu už od chvíle, co umí stát na nohách. Takže spolu děláme blbosti, které ale malým dětem rozvíjí balanc a motoriku, tak že mi momentálně malá ve dvou letech skáče po jump aréně, chodí mi po kladině a s naprosto ledovým klidem skočí i do airbagu, protože jsem jí ukázal, jak na to.
Nebojím se toho, že by neměla kladný vztah ke sportu a pohybu, nakonec vyrůstá v prostředí, kde je to normální a jelikož v Jump aréně Tábor tráví čas i s mými kamarády, kteří taky skáčou a podporují ji v tom, tak si myslím že u toho skončí taky. Ať už bude chtít jít v tátových stopách, nebo to bude gymnastika, rozhodně ji k ničemu nebudu nutit. Naopak, podpořím ji ve všem, co bude chtít vyzkoušet. Nakonec sama zjistí, co ji bude bavit. Když ji vidím, tak si říkám, že já radši nekreslil. Moje mamka mi vždy říkala, jednou ti tvoje dětí vrátí to, co sem zažívala já, když si věčně někde lítal.
Máte čas i na jiné koníčky nebo mimo parkour už jiné nejsou?
Já vlastně ani moc jiných koníčků nemám, tréninku parkouru jsem zasvětil celý život, stalo se to vlastně mým životním stylem, zábavou i prací. Také miluji poslouchání hudby, ale to jde kdykoli, bez hudby nevylezu ani z domu. Rád hraji videohry, ale na to mám čas každý večer, je to taková moje rutina na uklidnění a relax. Ve finále ať dělám cokoli, dělám svůj koníček, protože vše co dělám, je to co chci, ne to co musím.
Samozřejmě člověk musí dělat některé věci, aby se nakonec mohl věnovat tomu, co chce. Ale je důležité mezi tím vším udržet balanc. Když najde rovnováhu, tak se koníček stane životem, a přesně takhle to mám já.
23
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
