Přestěhovali se sem z hrabického Domečku, který nevyhovoval současným požadavkům na ubytování.„K dispozici máme přes čtyřicet pokojů, tři páry jsou smíšené, bydlí tedy na pokojích společně. Další klienti jsou ubytováni na zhruba pětadvaceti dvoulůžkových a dvanácti jednolůžkových pokojích, třílůžkové pokoje máme jen tři. To je zásadní změna oproti Hrabicím, kde byli klienti na pokojích ve vyšším počtu,“ popisuje ředitelka Domečku Helena Čálková.Opravdový domovPodle slov ředitelky i rozdělení po menších skupinách vede k tomu, aby byl v zařízení vytvořen opravdový domov. „Je fakt, že se maximálně snažíme, aby nás tak naši kluci a holky vnímali. Já jako ředitelka, všechny sestřičky a další personál jsme pro ně velkou rodinou, která je pro ně zárukou veškeré životní jistoty, materiální, ale i té duchovní. Všichni zaměstnanci v tomto směru odvádějí obrovský kus práce," popisuje ředitelka. JistotaPrávě personál, který se skládá z převážné většiny z žen, se klienty snaží naučit, aby milovali život takový, jaký žijí a nepropadali depresím. „Prostě tu z maličkostí neděláme problém. Naši klienti vědí, že se na nás mohou obrátit. Stává se třeba, že jeden z nich se čas od času vypraví bez dovolení za svou láskou do Jindřichova Hradce. Hned nám ale volá, abychom si pro něho přijeli, ví, že v nás má jistotu,“ přiblížila Helena Čálková ve chvíli, kdy jí podává ruku desítka klientů a vzájemně se předbíhají, kdo ji takto pozdraví dříve. Stačí mezi tím i dalšího klienta pohladit po hlavě se slovy: „To je náš mazlivý Robert.“

Více v tištěném vydání Prachatického deníku ve středu 3. září na str. 2