Jaké byly Vaše sportovní začátky?
Jako malí kluci jsme hlavně lítali po okolních lukách a jediným sportem prakticky byla vybíjená, kterou jsme hráli na návsi. S organizovaných sportem jsem se setkal prakticky až v učení, v žákovských kategoriích jsem nikdy nic nehrál. V Záblatí ani Lažištích hřiště nebyly a já bydlel v Zabrdí, na které dodnes nenechám dopustit. Pak jsem šel na rybářskou školu do Třeboně a vychovatele nám dělal olympijský vítěz ve veslování Havlis. Tam jsme hráli házenou, fotbal, hokej, dělali atletiku. Jednu zimu zamrzl rybník Svět tak, že tam tři týdny byl led jak zrcadlo a my tam každý den hráli hokej. Na učňáku nás bylo šedesát kluků a každý den jsme byli na ledě. To byly mé první sportovní začátky.


Jaroslav Hasil: Narodil se v srpnu 1948 v Prachaticích a bydlel u prarodičů v Zabrdí. Do školy chodil v Záblatí, Lažišti a chvíli ve Vimperku. Vyučil se pak na Střední rybářské škole v Třeboni, kde poprvé přičichl k fotbalu. Po návratu na Prachaticko pomohl Tatranu k postutu do divize.

Byl pro Vás fotbal vždy sportem číslo jedna?
To určitě ne. Právě v učení jsme s klukama dělali všechny sporty a fotbal já začal hrát až prakticky tím, že jeden z mých spolužáků hrál v Kunžaku a přemluvil mě, abych k nim šel hrát. Rok jsem hrál za dorost tam. Po vyučení jsem šel do Chlumu u Třeboně, kde byly sádky kousek od hřiště a já tam chodil okukovat. V Chlumu jsem hrál rok a víc jsem se začal fotbalu věnovat až po návratu sem k nám. Naši se přestěhovali do Husince a tady jsem začal. Tam si mě všiml Jirka Zelený a lákal mě do Prachatic. Moc se mi nechtělo, protože přechod z okresního přeboru do kraje byl dost velký. Nakonec jsem se nechal zlomit. Současně jsem však hrál hokej. Dvě zimy tady byl nepřetržitě přírodní led. Začali jsme hrát okresní přebor, tam vyhráli a další rok hráli krajskou soutěž. To byla výborná parta nějakých dvaceti lidí. Hokej mě moc bavil a měl jsem ho možná raději než fotbal. Pár sezon nebyl led, my v té době s fotbalisty postoupili do divize a fotbal pak zabíral dost času.

Co říkala na sport Vaše manželka, vycházela Vám vstříc?
Manželka věděla, že je sport mojim velkým koníčkem a s tím si mě brala. Zpočátku to tolik času nezabíralo, v divizi se už sice trénovalo čtyřikrát v týdnu a o víkendu byl zápas, ale doma to brali v pohodě. Dělal jsem v domě dětí a měl možnost si čas na sport zařídit. Větší problém v té době byla zranění. Každý se to snažil překonat, ale když přišlo něco vážnějšího, bylo po kariéře. Já musel skončit v sedmadvaceti letech. Na tréninku jsem se srazil s Jirkou Zeleným a praskl mi meniskus. Tehdy to znamenalo čtrnáct dní v nemocnici a měsíc doma. Já chtěl hrát, protože se tehdy jezdilo na zájezdy do zahraničí. To se tehdy musela udělat pořádná habaďůra, abych se já, Hasil, dostal na západ. Dokonce i prachatický komunističtí papaláši sklapli a nic nenamítali, protože to šlo přes Prahu. Dvakrát jsem se dostal do Itálie, což by přes místní pohlaváry nikdy neprošlo. Začal jsem asi moc brzy s tréninkem, přišel problém s achillovkou, to mi léčili opichy. To samozřejmě nepomohlo, musel jsem na operaci a s fotbalem skončil. Nejdál jsem to tedy dotáhl do divize a fotbal bral vždy hlavně jako koníčka.

Máte kromě fotbalu jiného sportovního či mimosportovního koníčka?
Už jsem naznačil, že velkým koníčkem pro mě byl a stále je hokej. Když jsem skončil s fotbalem, šel jsem k ČSAD jezdit autobusem. Postupně jsem se dával dohromady po operaci achillovky a za ČSAD jsem sehrál několik podnikových turnajů v hokeji. Postupně přišla dlouhá pauza bez sportu, až v době, kdy mi bylo devětačtyřicet, za mnou přišli Roman Böhm s Bohoušem Krumpem, abych s nimi začal hrát Šumavskou ligu hokeje. Nechal jsem se přemluvit a dokonce se mi po pětatřiceti letech podařilo obhájit okresní titul. Když jsem klukům řekl, že jsem pětatřicet let čekal na obhajobu, tak se mohli potrhat smíchy. Teď jsem rád, že jsem se nechal přemluvit, hokej mě drží v kondici. Koníčkem je mi i zaměstnání. Přes třicet let jezdím u ČSAD, za čtrnáct dní budu sice důchodce, ale budu jezdit dál. Dostaly mě i lyže. V mých pětapadesáti letech do mě na Libínském Sedle hučel Ríša Ledvinka tak dlouho, až jsem si je nazul a zkusil to. Teď se už jezdím sklouznout na sjezdovkách i do Alp a moc mě to baví. Koníčkem je i rodina, která se stále rozrůstá. Když kolem vás běhá plno vnoučat, tak je to velká radost

Jaký máte recept na stále mladého kluka, jakým jste Vy?
Především pohyb. Dvakrát týdně na hokeji, každé ráno, a to i přes víkend, si alespoň pět minut zacvičím. Důležité je si pořádně posilovat zádové a břišní svalstvo. Své chce i zahrádka, musím síct i nějaké pozemky, takže je tělo trénované. Musím říci, že se ve dvaašedesáti cítím lépe než ve čtyřiceti.

Příští úterý bude na otázky Jaroslava Hasila odpovídat Jan Beyer z Prachatic.