K narozeninám mu blahopřál starosta Prachatic Martin Malý. Doktor Mager je vitální muž který o historii Prachatic dokáže vypravovat dlouhé hodiny, na sebe prozradil, že už od mládí dával před sladkými bonbóny přednost chlebu. „A když jsem si mohl o narozeninách vybrat jídlo k obědu, byla to rajská omáčka s bramborovým knedlíkem a hovězí maso,“ vzpomíná. Tradice přání jídla o narozeninách prý u nich v rodině trvá, ale Jan Antonín Mager dnes dává přednost kuřecímu masu nejčastěji v úpravě kung-pao. „Ovšem bez arašídů,“ pochlubil se.

Zavzpomínal i na studijní léta a seznámení s budoucí manželkou Danuší, také lékařkou. (MUDr. Danuše Magerová je pediatrička a v její prachatické ordinaci se vystřídaly stovky místních dětí, pozn. aut.. Ke studiu se Jan Antonín Mager připojil až po začátku školního roku, protože měl špatný kádrový posudek. „Složil jsem přijímací zkoušky na filozofickou fakultu, tam mě nepřijali. Medicínu jsem měl na druhém místě a následně mě nepustili k druhému termínu přijímacích zkoušek. Šel jsem až na třetí už po začátku školního roku a přijali mě. Hned poté jsem měl jít na praktika a neměl jsem bílý plášť. Půjčila mi ho moje budoucí manželka. Brzy jsme spolu začali chodit a vydrželo nám to dodnes,“ směje se Jan Antonín Mager.

S manželkou Danuší se také poprvé podívali do zahraničí, do východního Německa, bylo to v posledním ročníku studií. „S dětmi jsme jezdili především po vlastech Českých a vraceli se do NDR,“ popsal s tím, že s pádem totalitního režimu se podívali i do jiných zemí, ale Českou republiku nezanedbávali. „Navíc, když jsem o něčem psal a měl jsem archivní podklady, chtěl jsem poznat místo, kde se děj odehrával,“ vypráví. Drží se hesla, že každou sebemenší publikaci dělají obrázky. Čtenář se mnohdy rozhoduje podle obrázků, jestli bude dál číst.

K městu se pojí historie rodu

Jan Antonín Mager v prachatické nemocnici pracoval od roku 1964. V Prachaticích získal místo vlastně náhodou. Původně chtěli po promoci do Písku, kde žila rodina jeho ženy. Právě manželka se musela po studiích vrátit na jih Čech, kde měla smluvní závazek k tehdejšímu Krajskému národnímu výboru. V Českých Budějovicích, Prachaticích a Českém Krumlově bylo pracovní místo pro oba. „Prachatice pro nás byla jasná volba. Mám k městu úzký vztah. Můj prapraděd sem přišel z Volar v roce 1805, narodil se tu můj praděd i dědeček,“ zdůvodňuje po letech volbu Jan Antonín Mager. V rozhodování pomohlo také spojení veřejnou dopravou k rodičům manželky do Písku a mamince Jana A. Magera, která žila v Klatovech.

Své působení na chirurgickém oddělení v Prachaticích Jana Antonín Mager ukončil v roce 1992 po kardiochirurgické operaci. V Prachaticích Magerovi žijí dodnes, vychovali tu dvě děti a užívají si návštěv vnoučat.

Do archivů se vrací

Celoživotní vášní Jana Antonína Magera je historie, geografie, kulturní historie. „Když jsem měl volno,vyjížděl jsem do oblastního archivu v Třeboni, což je archivní klenotnice,“ popisuje a dodává, že takové cesty byly dost náročné ať už autem nebo veřejnou dopravou. V současné době si pochvaluje digitalizaci. „Řadu let jsem v archivu nebyl a i přesto mám možnost studovat v klidu domova digitalizované dokumenty. Neztrácím čas jízdou autem,“ vypráví. Genealogii a regionální historii se věnuje od mládí, původně chtěl totiž studovat Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, tam ale nebyl přijat z kádrových důvodů. „Když jsem přišel do Prachatic, věnoval jsem se především historii rodů mého i mé manželky,“ dodává. Výsledky bádání ale zajímají pouze jeho a ještě dodnes doplňuje prázdná místa v historii jejich rodů.

 Další zajímavá fakta z regionální historie objevil právě při bádání v archivech, proto se rozhodl věnovat se regionální historii více a zároveň své poznatky předávat dalším generacím. Jan Antonín Mager je autorem či spoluautorem desítek publikací s historickými tématy.

Jména politiků do názvů ulic nepatří

Dlouhá léta byl Jan Antonín Mager členem názvoslovné komise. Právě tam mohl své znalosti uplatnit při pojmenovávání prachatických ulic v porevoluční době. „Už tehdy jsme řekli, že se chceme vyvarovat jmen politiků v názvech ulic . Když přijde totalitní režim, tak si to tam stejně napíše. Nám se zdálo, že je dobře držet se názvů historických, pokud existují. Proto máme Velké náměstí,“ vysvětluje. Jména politiků z názvů prachatických ulic zmizela a nahrazena byla jmény osobností z kulturního života spjatého s městem. „To je příklad profesora Ševčíka, kdy máme ulici Ševčíkova a jde vlastně o návrat k původního stavu,“ popisuje.

 Zároveň je zastáncem toho, aby z praktických důvodů nebyl název ulice složený ze jména a příjmení, ale pouze z příjmení. Křestní jména osobností byla proto z mnoha prachatických ulic odebrána, aby názvosloví bylo jednotné.

Přátelství, které trvá

Od druhé poloviny osmdesátých let minulého století pojí Jana Antonína Magera přátelství, osobní i pracovním, z emeritním ředitelem Prachatického muzea Pavlem Fenclem. „V roce 1990 nám vyšla první společná publikace o vývoji uliční sítě a názvech ulic v Prachaticích. Pavel Fencl učil obě naše děti. Rozumíme si a máme společný náhled na věc, proto nám přátelství a spolupráce drží více než třicet let a já si toho moc vážím,“ říká prachatický chirurg, který právě s Pavlem Fenclem chystá další historických příspěvků. Tentokrát bude mít souvislost s osobnostmi okresu Strakonice.

 Prachatické muzeum vydává k osmdesátým narozeninám Jana Antonína Magera publikaci s názvem Rozmanitosti z prachatické minulosti. „Jde o příspěvky, které většinou nebyly uveřejněny, a všechny se vztahují minulosti města,“ popisuje. Nových možností publikování je podle Jana A. Magera nespočet, ale mnohé jsou zcela běžné a nezajímavé. „Ale dozvědět se více o prachatických katech, o historii lékáren či historii litinového kříže na prachatickém hřbitově, jsou sice maličkosti, ale jsou za nimi zajímavé historky, které si lidé rádi přečtou, když okolo nich chodí,“ vysvětluje. Publikace se tiskne a k mání bude v nejbližších dnech v muzeu.

Jsme spokojeni, žije se nám tu dobře

Po mnoha letech strávených v Prachaticích Jan Antonín Mager se před příjezdem na prachatickou radnici v době uzavírek ve městě málem ztratil. „Měl jsem obavy abych přijel včas. Hned na první křižovatce mě ukazatel posílal jinam, než jsem zvyklý a musel jsem objet celé město,“ vysvětlil a jedním dechem dodal, že rozhodně nejde o stížnost. „To znamená, že se tady něco dělá a dělá se tu toho dost. My jsme tu spokojení a žije se nám tu dobře,“ uzavřel.