V časech, kdy tu byl jen hluboký a neprostupný prales, se zde ukrývala banda lapků. Jen kousíček, snad hodinku chůze, odtud totiž vedla proslulá Zlatá stezka a přestože se zlatem měla společného pramálo, pro tu loupeživou chásku se stala doslova zlatým dolem. Hrad, který ji střežil, byl již dávno opuštěný a z Vimperka sem bylo sakra daleko.

Loupežníky tehdá vedl nějaký Bavorák a je třeba říci, že v řemesle se vyznal. Jen tak trochu vystrčil hlavu z houští, omrkl soumary či kupce a hned věděl, zda to stojí za námahu a riziko. Nikdy se nestalo, že by vyhlídlá oběť byla silnější, než čekali, a pokaždé našli v rancích či bečkách dostatek zboží a peněz. Jenže, jak praví přísloví, na každé prase se vaří voda, a tak jednou, když ten Bavorák zrovna nebyl ve formě, neodhadl sílu protivníka, a přestože se lapkové rvali jak poraněný jezevec, ti, co přežili, skončili nakonec ve sklepení vimperského hradu.

Dlouho tu nepobyli, soud byl rychlý a již druhého dne bylo rozhodnuto, že všichni do jednoho propadnou hrdlem. Z Krumlova přijel kat, z podhradí kněz, který odsouzené vyzpovídal, a než zapadlo slunko, půl tuctu chlapů mělo konopnou oprátku nasazenou kolem krku. Pět jich ani nemuklo a statečně hleděli smrti vstříc, jen ten nejmladší začal brečet, prosit a sliboval, že prozradí, kam zakopali naloupené zboží.

Nic naplat, ortel byl vyřčen a kat podobné škemrání odsouzenců slyšel snad tisíckrát. Jenže mnohým, co tam tehdy byli, zmínka o pokladech kazila spaní. Po jednom či ve skupinách prohledávali les mezi Travnatou a Teplou Vltavou a kopali všude tam, kde se tráva zelenala jinak, či sem jim zdála půda podezřele rozrytá.

Uplynulo jen pár týdnů od popravy lapků a ten kousek země nad soutokem obou říček byl jak řešeto. Knížeti to bylo vcelku fuk anebo o tom možná ani nevěděl, ale když mu do jedné té jámy spadl chlap z lesního personálu, co vybíral porosty pro uhlíře, zakročil a hledačům pokladu, co možná ani nebyl, zarazil tipec.

Když pak po letech našli v jedné z těch děr vlčí kostru, v domnění, že šlo o vlčí pasti, začali tomu místu říkat Vlčí Jámy a některé z nich opravdu ve vlčí pasti proměnili.

No ale popravdě řečeno, proč a jak ty díry, které jsou dnes již stejně dávno zasypané, získaly jméno, pro většinu z nás zas tak zajímavé není, jako to, že zpráva o tom, že by tu někdo někdy nějaký poklad našel, v žádné kronice či úředním spisku zachycena není. A že jsem těch knih měl v ruce víc než dost.

Jaroslav Pulkrábek