Jednoho dne se už na to sedlák nemohl dívat, a že Voršila byla dřív na práci jako drak, poptal se, zda ji nesouží nějaká nemoc. „Což nemoc mě nesouží," odvětila děvečka: „Jen noc co noc se mi zdá o tom, že na všech polích v okolí musím drtit hroudy a ráno jsem celá polámaná a o vyspání nemůže být ani řeč."
Sedlák z toho moc moudrý nebyl, ale o nočních můrách a jiných potvorách, které člověku braly v noci sílu, leccos přeci jen zaslechl. Jenže co s tím. Voršila chřadla den po dni. A půjde-li to tak dál, docela mu tu na statku zcepení. No což, kde nestačí selský rozum, je třeba jinšího. Zrovna byla v Buku pouť a sešlo se lidu habaděj.

Od Vimperka či ze Svatomaří, nechyběli ani Záblatští, a přestože před kaplí již byla hlava na hlavě, sedlák vyhlížel toho jediného, co zná leccos o věcech, jež nejsou z lidského světa. Boubínský čaroděj Žídek vyslechl sedláka, pokýval hlavou, jako že rozumí, a pak se jen stroze optal. „A dáš za radu volka?"
Sedlák s odpovědí otálel a že už farář v kapli líbal oltář, nechali tu rozpravu na pozdější dobu. Při mši a při tom všem mariánském zpívání sedlák jihnul víc a víc, a když mše skončila, vyhledal Žídka, a že za uzdravení Voršily třeba i toho volka obětuje. Však mu u Žídka špatně nebude.

Večer na radu čaroděje vzal Voršily šátek, přehodil jej volkovi přes hřbet a šel spát. Ráno kouká na Voršilu, jak se motá po dvoře, a i když sotva chodila, přeci jen to bylo o chlup lepší než včera. Zato volek byl strhaný, kopyta od hlíny a boky samý šrám.

Den po dni Voršila rozkvétala a sem tam si dokonce při práci zanotovala i nějakou tu písničku. Zato s volkem to šlo z kopce, a přestože sedlák dělal možné i nemožné, do týdne bylo po něm.

Tu sedlák pochopil, že Žídek nechtěl volka pro sebe a dobře věděl, jaký to vše vezme konec. Jenže, co je život zvířete proti životu lidskému, a když se pak za pár let Voršilka vdala a o rok později sedláka poprosila, zda by nešel synkovi za kmotra byl rád, že se tenkrát rozhodl obětovat volka pro Voršilky štěstí.

Jaroslav Pulkrábek