elký pátek vyhlížel Josef Markovec, pachtýř jednoho ze záblatských mlýnů, netrpělivě již od Svatodušních svátků, hned poté, co se smířil s nezdarem toho právě proběhlého. Josefovi však nešlo o nějaké duchovní narovnání či správně prožitý půst, ale jen a jen o velkopáteční poklad.


Příběhy o něm slýchával od dětství, a když otec dovolil, ba někdy i na zapřenou, obcházel skály v okolí a hledal kdejakou stopu či náznak po tajném vchodu do jeskyně. A když nastal den, kdy země rozdává své třpytivé tajemství, vyváděl jak pominutý. Běhal po lese, šplhal po každém větším balvanu a po celou Bílou sobotu pak proseděl s hlavou v dlaních nešťastný, že bude muset zas rok čekat.


Jak bylo řečeno, Markovec byl mlynář. A ne špatný. Jenže pro samé poklady mu nezbýval čas na mletí a mlýn zanedbával stejně jako ženu a děti.
Stařičký děkan Wagner, co sem přišel od Budějic, Josefovo bláznovství už nemohl snášet. Ani ne tak pro mlynáře samotného, ale pro mlynářku a půl tuctu pacholat, jež otcovou zálibou trpěly nejvíce. A že to jindy nedělal, zašel do hospody a přisedl si k omladině. Chvíli se jen tak vyptával a pak dlouze hovořil.


Na Zelený čtvrtek nešel Josef rozrušením ani spát. Seděl na zápraží, hleděl na ztemnělou siluetu Sreinera a byl přesvědčen, že zítra touto dobou již z něj bude bohatý pán. Tentokrát to musí vyjít, neboť dostal zaručený tip.


A vskutku, když nazítří šel pod Čertovu stráň, tedy tam, kam jej poslal tajemný krajánek, co se tu včera ráno objevil, nalezl štěrbinu ve skále a v ní světlo. Josefovi se jen tak tak nezastavilo srdce vzrušením. Pravda, byl tu již loni a možná i rok před tím, ale žádnou zář tu nikdy nespatřil. Sundal si kabát, aby se lépe nacpal do té díry a za okamžik již klečel nad malou dřevěnou truhlou. Hlavou mu jeden přes druhý běhaly obrazy o nádherném životě, jež jej čeká. Pověsí mlynářské řemeslo na hřebík, koupí si dům ve městě a bude užívat života. Opatrně se rozhlédl, pokřižoval a pomalinku, aby něco nevypadlo, uvolnil víko.


Truhla prázdná nebyla, to ne, ale zlato v ní Josef nenašel. Jen pár obyčejných krámů na dně. Chvíli zklamaně hleděl dovnitř a pak ty věci jednu po druhé vyndal ven. Mlynářská čepice, svatební čepec manželky, malá dřevěná panenka, co koupil dceři loni na pouti u Vojtěcha a růženec po nebožce mamince.
Josefovi to docvaklo. Už věděl, kde má hledat ten pravý poklad. Poskládal věci zpátky do truhly a ukryl ji v jeskyni. Jen ten růženec si odnesl. To, aby mu napověděl, až jej zas chytne to velkopáteční mámení.

JAROSLAV PULKRÁBEK