Již několik let jste plavebním ředitelem při plavení dřeva na Schwarzenberském kanále. Od kdy vlastně, a co vás přimělo k tomu, že jste obnovil tradici plavení dřeva na Šumavě?
Plavebním ředitelem jsem byl jmenován kolegy z organizace cestovního ruchu na rakouské straně Šumavy, Schwarzenberský plavební kanál prochází nejen po českém, ale i po rakouském území. Později jmenovací dekret podepsala i jeho Jasnost Karel Jan kníže ze Schwarzenbergu, tedy současný ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. Historie novodobého plavení je starší, poprvé plula polínka přes česko-rakouské hranice v roce 1996, když skončili svoji prázdninovou praxi na kanálu studenti pražské lesnické fakulty. Právě díky práci studentů při opravě kanálu jej najednou turisté objevili, na jejich práci navázala rozsáhlá rekonstrukce na území NP Šumava, která umožnila ukázky. V posledních letech se aktivit na Schwarzenberském plavebním kanálu ujalo folklorní sdružení Libín-S Prachatice se svým projektem Setkání s tradicí na Schwarzenberském plavebním kanálu.

Co vše je potřeba k přípravě plavení dřeva? Proč není častěji? Určitě by přitáhlo do zapomenutých koutů šumavských lesů více turistů …
K ukázkám plavení dřeva je třeba zejména plavební kanál ve stavu, který to umožní. To je první podmínka. Potom musí být lidi, kteří jsou připraveni vystupovat jako plavci. Na území NP Šumava, tzn. především na Jeleních Vrších, jsou to pracovníci Územního pracoviště Stožec Správy NP a CHKO Šumava. Na česko-rakouských je to parta plavců z hornorakouského Aigenu. Je také dobré nabídnout něco dalšího kromě plavení. Na všechno jsou potřeba peníze, i na náš projekt Setkání s tradicí na Schwarzenberském plavebním kanálu. Těch se nedostává, mimořádně nepříznivý je právě letošní rok, kdy není jisté, jestli se podaří uspořádat všechno tak, jak jsme si naplánovali. Jsme totiž hluboko v mínusu. Třeba nám pomůže dnešní rozhovor.

Máte ohlasy od lidí, kteří plavení navštívili? Mohou si i oni na vlastní kůži zkusit házet polena do vody a následně pomoci při plavení?
Víme, že jsou lidé, kteří chybí jen na málokteré ukázce plavení či programu našeho projektu. Jsou to Češi i Rakušané. Češi i Rakušané se aktivně zapojují do akcí na kanálu. Podívat se přijde průměrně zhruba 6 až 10 tisíc turistů. Víme, že zhruba stejně lidí, kolik přijde na naše akce, navštíví webové stránky o dění na kanálu www.schw-kan.com. Náš projekt byl v roce 2009 v soutěži České centrály cestovního ruchu Kudy z nudy oceněn čestným uznáním. Při ukázkách plavení dříví se pravidelně z lidí, kteří přijdou jako diváci, stanou plavci. V Čechách není dovolena dětská práce, u nás na kanále je ovšem zcela běžné, že děti pracují, především při vhazování dříví. Často ale i při usměrňování plaveného dříví. Tak tomu bylo například i při poslední ukázce u hraničního potoka Ježová – Iglbach, kdy jsme dali práci zhruba deseti lidem.

Schwarzenberský kanál je částečně obnoven, je reálné, že by někdy došlo k jeho kompletní obnově? Kolik by to případně stálo a co by to kraji přineslo?

Schwarzenberský plavební kanál prochází nejen po území České republiky, ale i po území Rakouska. Podle mého názoru není reálné, aby se kanál obnovil v celé délce. Na rakouském území zatím není zájem majitelů pozemků. Na českém území asi není ekonomická situace taková, aby se kanál obnovil v celé délce. Když se prováděla rekonstrukce na území NP Šumava, což bylo v letech 1999-2001, byly průměrné náklady na 1 km cca 2 miliony korun, při celkové délce 52 km by bylo třeba počítat tedy s více než 100 miliony. Navíc je potřeba provádět pravidelně údržbu dosud rekonstruovaných úseků, což se zatím neděje, jestliže nějaká údržba probíhá, není systematická a běžná. To platí o rekonstruovaných úsecích na území NP Šumava, v Rakousku i v úseku pod Svatým Tomášem.

Setkáváte se s návštěvníky Šumavy, jak oni hodnotí její stav? Najde si každý v národním parku nějakou možnost rekreace? Chybí vám na Šumavě nějaká možnost rekreace?
Hodně lidí nechápe, proč Správa NP a CHKO Šumava dovedla především vrcholové partie Šumavy do stavu rozpadu lesních porostů, proč se v tak masovém měřítku nechal rozšířit kůrovec, který způsobil velkoplošné uhynutí dospělých lesních porostů. To jsou témata, na která často odpovídám.
Zda si najde každý nějakou možnost rekreace na Šumavě? Naštěstí ne úplně každý. Jímá mne hrůza, když si představím, že po šumavských lesích či loukách se budou prohánět třeba terénní motorky či čtyřkolky. Pro ně tady snad místo opravdu není. Ale jinak se možnosti otevírají velké. Problémem naší, jihočeské, části Šumavy je především zima. Turistická sezóna tu trvá jen asi půldruhého měsíce, pak třeba na Lipensku zasáhne nezaměstnanost. Změny v zemědělském hospodaření, vznik NP, kdy v současnosti práce v něm provádějí především velké firmy, všimněte si, je to vidět třeba na nákladních autech se dřevem, jezdí všechny buď se středočeskými nebo plzeňskými značkami, sebraly místním lidem práci. Sezónu by bylo možné rozšířit i na zimu, vhodným řešením by bylo např. zřízení tzv. lyžařské houpačky přes hřeben Smrčiny či Hraničníku.


Jste zároveň jedním z členů folklórního souboru Libín – S, podle čeho soubor vybírá místa ke svému vystoupení?
Nosným projektem folklorního sdružení Libín-S Prachatice je projekt Setkání s tradicí na Schwarzenberském plavebním kanálu. Takže působení u kanálu jsme si vybrali už více než před deseti lety. Náš projekt je hranice překračující, stejně jako písničky a tance překračují hranice. Proto se snažíme navázat a rozšířit kontakty přes hranice, především do Bavorska a Rakouska. Náš folklorní soubor chybí jen málokdy na Slavnostech Zlaté stezky. Hodně často býváme na Selských slavnostech v Holašovicích. Stali jsme se stálými hosty na Hudebním festivalu Pod lipou v Jámě, naše kapela hraje pravidelně jednou za rok na Vítkově Hrádku. Dostáváme řadu nabídek na vystoupení u nás v jižních Čechách či u sousedů. V letošním roce máme v plánu vystoupení v Čechách, v Rakousku a v Bavorsku.

Mnoho let jste také fotografem, v současné době i členem prachatického Klubu F2,8. Co nejraději fotografujete a jak jste vlastně začínal?
Jsem fotograf amatér. Rád se dívám kolem sebe přes hledáček fotoaparátu. Jako malý kluk jsem dostal jednoduchý fotoaparát, byla to taková černá „krabička“ s objektivem a hledáčkem, moc kouzel s ní dělat nešlo, jen nastavit dvě clony a dva časy. Později, někdy na střední škole jsem dostal od rodičů první Praktiku. Fotil jsem především přírodu a architekturu, hlavně starou Prahu. Na vysoké škole jsem pak strávil spoustu nocí v temné komoře, bylo to hrozné dobrodružství, vyvolat film, zvětšovat černobílé obrázky na formáty 30x40 cm. Pochlubit se svým kamarádům, hodnotit fotky své i druhých. Černobílou fotografii jsem pokládal za fotografii, když pak přišly ty barevné, to byly jen obrázky. Přišlo období, kdy jsem fotografoval rodinu, děti, to ale snad každý. Mými současnými tématy jsou hlavně příroda, v ní asi nejvíc voda. Lidi jsem nikdy moc rád nefotografoval, ale v současné době rád fotím folklor, tedy hlavně ty lidi.

Jaké obrázky vám ve vašich fotoalbech chybějí? Hodláte je ještě realizovat?
V mých albech chybějí hlavně ty fotografie, o které jsem přišel, tím myslím především stěhování. I v době digitální jsem přišel o tisíce fotografií, poruchou paměťové jednotky. Takže rada ostatním: zálohovat, zálohovat a ještě jednou zálohovat. To ale slyšíme často a nezálohujeme. V mých albech mi chybí spoustu fotografií, které se mi možná nikdy nepovede vyfotografovat, jsou to fotografie mých blízkých, se kterými prostě nejsem, protože život je moc složitý. Jsou to fotografie Terezky, Kubíka, Šimůnka a Martínka.

Šumavu a její okolí znáte dokonale, kam byste pozval známého, který by chtěl poznat více. Co byste mu nezapomněl ukázat?
Na Šumavě žiji a pracuji téměř čtyřicet let. Šumava je mým domovem. Mám ji rád, nedovolím si prohlásit ovšem, že jsem znalcem Šumavy. Mám samozřejmě svoje místečka. Místečka, na která rád dovedu známé, nebo třeba neznámé lidi. Je to celý Schwarzenberský plavební kanál. Snad nejkrásnější je ovšem plavební kanál v sevřeném údolí upraveného potoka Světlá pod rakouskou osadou Morau. Poslední desítky let je moje práce spojena s vodou v lese, s lesními potoky, proto i ta místa jsou často u vody. Hrozně rád mám údolí Zlatého potoka na Kašperskohorsku, Amálino údolí, kde se pomalu ztrácejí v přírodě stopy lidského života a kde jsou stále ještě stupně a přehrážky úpravy potoka, která měla chránit továrny, mlýny usedlosti v Amálině údolí, které už po desetiletí neexistují, nebo v současnosti zanikají. Pozoroval jsem tam skorce, který „zalétává“ pod vodní hladinu, uchvátil mne černý čáp, který mi tu přeletěl nad hlavou. Nebo vodopád Bílé strže nepříliš daleko od Železné Rudy, Čertovo jezero. Nebo Malé Javorské jezero na bavorské straně. Nebo údolí Boubínského potoka pod Boubínskou oborou. Těch míst je spousta. Samozřejmě je hodně míst, která jsou mými tajnými místečky, kam bych nikoho cizího nikdy nezavedl, proto vám určitě ani teď o nich nebudu vyprávět.