Ve vsi, kde bylo několik velkých statků, obýval rozervanou chalupu, která nějakým zázrakem ještě držela pohromadě. Byl zručný a šikovný, ale líný jak ještěrka v zimě.
Chlap urostlý jak buk a vcelku krasavec, jenže ukňouraný, do sebe zahleděný a neustále si stěžující na nepřízeň osudu, takže s ním žádná děva raději ani neztratila slovíčko, natož aby mu opětovala úsměv. A místo toho, aby se Pubal zamyslel nad svou náturou a hleděl s tím něco udělat, coural se celé dny po boubínských lesích a užíral se světobolem. Jak moc by si přál, aby byl všemi ctěn a obdivován, aby měl slušné živobytí a pěknou nevěstu.
Život dokáže být často zlý a podlý. Na druhou stranu zas často pomůže k nápravě těm, kteří si to na první pohled ani nezaslouží. A tak se stalo i Pubalovi. Teď už jen záleželo, zda to všechno uchopí za dobrý konec.
Té zimy řádila v kraji nějaká zlá nemoc. Stonali mladí i staří, nezabírali medikamenty, modlitby ani zaříkání. Pubal se zas poflakoval po lesních pěšinách a stavěl si své vzdušné zámky. Přestože vyhledával místa, kam lidská noha nepáchne, jak je rok dlouhý, přeci jen potkal nějakého strejce, jak se po lesní pěšině šourá proti němu.
Pubal znal každého v okolí, ale tohohle tu nikdá neviděl. Zabručel něco jako pozdravení a koukal zmizet. Jenže strejc měl očividně touhu si povídat a tahal z Pubala rozumy. Ten jako vždy bědoval na mizerný život i na posměch sousedů. Neznámý jej poslouchal, kýval hlavou jako že chápe a s Pubalem soucítí. Zrovna stáli i starého vykotlaného dubu, strejc šáhl do dutiny a vytáhl včelí plástev.
A vysvětlil Pubalovi, že právě med zažene nemoc, která lid v kraji sužuje a z této plástve vymačká tolik medu, že se dostane na všechny a ještě ho hromada zbude.
Jenže Pubal šanci získat uznání a vděk pochopil nějak špatně. Vzal plástev zas něco zamručel, tentokráte to asi mělo být poděkování a šel domů. Od pravětínského učitele si nechal napsat cedulku, že prodává zázračný lék na všechny nemoci.
Namíchal do medu trochu bylinek, aby nešlo jen tak o obyčejný med a sousedi, zoufalí z dlouhého stonání se jen hrnuli. Krejcary přibývaly. Kdo neměl peníze, přinesl hrnec sádla, pytel brambor či to, co měl. Kdo neměl odešel s nepořízenou. A tak dopadla i jedna babka, co bědovala a prosila, že má doma nemocnou vnučku, jež mele z posledního a snad se jara ani nedočká. Pubal ji strkal ze dveří. Kam by přišel, kdyby zadarmo dával. Tak plačící stařenku hrubě a s nadávkami vyprovodil před práh chalupy. Že už byl večer, šel přepočítat tržbu toho dne a nabrat si trochu medu, aby i on odolával nemocem.
Strčil prst do hrnce s medem. A ouvej. Vytáhl ukazovák upatlaný smolou, a když pohleděl na plástev, spatřil jen seschlé a v prach se rozpadající zbytky. S děsivým tušením sáhl pod postel, otevřel krabici s penězi, jež mu medové léčení přineslo. Jak odkryl víko, vrhl se na něj roj včel a zřídil jej tak, že z toho měl málem smrt.
A tak Pubal nezískal ani úctu a uznání, ani bohatství a bohužel ani poznání, že nechybělo málo a mohl získat vše o čem při svých lesních toulkách snil. Jen to měl všechno uchopit trochu z jiné strany.