V tom horším pro ně byla ďáblovou děvkou a sem tam k tomu ještě po ní hodili kamenem. A přitom nikdy nikomu neudělala nic zlého a do kostela chodila možná radostněji než její vrstevníci, neboť se modlila za setkání s rodiči, co na ni čekali již nějaký ten rok u Hospodina.


Všechno začalo na svátek svaté Máří Magdalény. Přestože podle kalendáře mělo býti horko k zalknutí, tady na Šumavě ráno kaluže přikryl ledový škraloup. Anička, jak se to sotva desetileté děvče jmenovalo, šla za tetou do Cudršlágu. Vydala se cestou kolem Blanice, a že nespěchala, zaskočila se podívat ke zřícenině hradu, co se tu tyčil na vysoké skále nad řekou.


Na samém vršku spatřila zkřehlé zmijí mládě, sotva delší než žížala. Nejdříve se pořádně lekla, ale pak v ní zvítězil soucit, vzala je do dlaně a zahřála. Nic více, nic méně. Tedy až na to, že si to hádě vzala domů a už s ní zůstalo.


Zprvu byly děti a vlastně i dospělí zvědaví. Hádě si bázlivě prohlíželi, ti odvážnější se ho dotkli. Ale dlouho to netrvalo. Zvědavost vystřídal posměch, posměch a nenávist. Však to znáte, nestalo se tak poprvé ani naposled.


Malí i velcí na Aničku pokřikovali, posmívali se, činili ústrky. A to jen skrze toho prapodivného hadího kamaráda, kterého opatrovala a který jí její přízeň oplácel. Stále to bylo děvče, jež by mouše neublížilo a své povinnosti si plnilo do puntíku. Jen lidem se Anička více a více vyhýbala a do kostela, kde se farář přidal na stranu těch, co ji spílali kvůli hadovi, chodila méně radostně a možná i méně často.


Rok vystřídal rok. Mnoho se nezměnilo. Anička stále měla svého hada, avšak jinak zůstávala sama mezi lidmi. Hleděla si svého a uštěpačné poznámky, ba i nadávky po sobě nechávala stéci jak letní deštík.


Až se objevil mladý horlivec, jenž se rozhodl nebohou dívku zachránit od osidel pekelných a získat si tak zásluhu nehynoucí. Jedné neděle, když byl on i Anička v kostele, snad i po domluvě s páterem, odešel před koncem bohoslužby a spěchal do statku, kde Anička sloužila. Tam v podkroví měla přidělenou světničku a v ní na dečce ležela zmije. Vtrhl dovnitř, a když spatřil hada, začal jej přinesenou sukovicí mlátit, až z něj zbylo pramálo. Pak s pocitem zachránce si pospíšil zpět do kostela, aby se nechal pochválit za svůj záslužný čin.

JAROSLAV PULKRÁBEK