Je těžké se aklimatizovat na místní podmínky, zejména na vedro a vlhkost?

Pro každého je to jiné. Někomu místní podmínky vyhovují, jako Rubenu Ruzafovi, někdo s tím musí bojovat, jako já. První dva dny jsem vůbec nic nedělal a zvykal si na místní podmínky. Jen pro příklad uvedu, že ručník vám zde neuschne za dva dny a když jdete trénovat, tak to triko, které použijete, již musíte odložit, podruhé si ho již nevezmete.

Stihl jste za těch čtrnáct dní před startem potrénovat plavání v moři?

Tak u moře jsem byl každý den a vždy jsem si jednou zkusil plavání tak, jak by to mělo být při závodě. Ale závod samotný je něco úplně jiného. Profíci to měli dobré, těch startovalo šedesát. My šli pět minut po nich a do vody se nás vrhlo osm stovek. Já byl ve druhé řadě a ta první čítala možná až sto padesát lidí. Půl hodiny před startem se to řadí, já první řadu nechytil a od té chvíle je to boj, tedy v dobrém slova smyslu. Šel jsem hodně zleva, protože je tam proud, který vás nese k první bójce.

Před odletem jste na plavání moc nespoléhal, jak jste byl spokojen?

Tentokrát mi to vyšlo velice dobře. Z vody jsem vylézal nějaké čtyři až pět minut za absolutní špičkou, takže super. Navíc plavání startovalo v devět hodin ráno místního času, takže to bylo ještě příjemné. V půl desáté přišel pařák, před kterým není úniku. Navíc byl den závodu nejteplejším dnem na Maui v tomto roce.

Naopak kolo bývá vaší nejlepší disciplínou…

Kolo bylo hodně těžké. Prvních pět mil to bylo složité, protože se na úzkých pěšinách nedalo moc předjíždět. Ale všichni tady ctí pravidla bezpečnosti a vždy předjíždějící musí jet tak, aby se nic nestalo a musí soupeře upozornit, že ho předjíždí. Myslím si, že mě úvod kola připravil o nějakých deset minut na čase, protože se mi jinak jelo skvěle. Sjel jsem možná stovku závodníků. V polovině kola se trať lomí a sjíždí se ananasovými plantážemi. Každý jede za své a já se dotáhl na silnou skupinu, ve které se pak rozhodovalo v běhu. Jeden za závodníků z té skupiny byl nakonec na 58. místě. Ale kolo jsem nepřepálil. Posledních pět mil jsem jel dost na údržbu a například do kopců nenastupoval ve stoje.

Po kole jste na tom byl výsledkově velice dobře…

Bylo to někde mezi stým a sto dvacátým místem. V běhu se to láme. Tři sta metrů za depem někdo třeba nemohl ani jít, jaké dostával křeče. Bylo to také hodně o pitném režimu a všem kolem. Já během závodu vypil a vylil na sebe sedm flašek. V té naší skupině se to ale pořád přelévalo, navzájem jsme se předbíhali. Dostali jsme se do pasáže, kde byl strmý výběh, něco jako máme v Prachaticích, kde se to lámalo. Tam mi došlo, na občerstvovačce jsem se svlažil, vycucnul gel a následoval dlouhý seběh, při kterém jsem si otočil nárt. Pro mě se tím závod zlomil. Ale nemohu říci, že bych byl v cíli lepší, kdyby se mi nic nestalo. Se silami jsem byl již hodně na hraně a možná bych rychleji ani neběžel. Ale nemohl jsem dobře probíhat zatáčky na pravou ruku, musel jsem na ně bokem. Braly mě křeče, musel jsem podlézat stromy.

Před cílem již přijde euforie a člověka přestane všechno bolet?

Nejhorších je posledních pět set metrů. Těžko se tahají nohy pískem. Člověk si užívá až posledních padesát metrů, ale v cíli je rád, že je rád, než aby si to nějak užíval. Prý mi v cíli podávali českou vlajku, ale já o tom vůbec nevím. Prakticky od chvíle, co jsem si otočil nárt, si toho ze závodu moc nepamatuji. Vím, že jsem se nějak dostal do cíle, ani jsem nesledoval okolí, spíše jen ukazatele, kolik chybí do cíle.

Nejtěžší závod kariéry. Jaký byl pocit po závodě, že jste to zvládl?

Pro mě je to speciální tím, že jsem chtěl zjistit, co musel před lety absolvovat táta. Od dětství jsem to sledoval a chtěl zjistit, kde je ten limit. Pro mě to nebylo nadšení z výkonu, ale to, že jsem si mohl vyzkoušet, jaké to je. Kdo dělá triatlon a na Havaji nejel, tak nemůže vědět, o čem to je. Havaj posouvá hranice tohoto sportu ještě o kousek dál.

Před odjezdem jste hovořil o metách, které byste chtěl docílit. To se vyplnilo?

Za daných podmínek to samozřejmě úspěch je, i když člověk přemýšlí, jaké by to mohlo být, kdyby se nezranil a podobně. Ale je to sport. Mohl jsem spadnout třeba na kole. Můj výstup ze závodu je takový, že se tam musím vrátit. Nejprve jsem si to chtěl zkusit, nyní mám pocit, že tu mám ještě nevyřízené účty. Táta uspěl na Havaji až popáté, co tam byl. Je to hodně o hlavě. Jedete mezi osmi stovkami lidí a nesmíte se nechat strhnout závodem. Člověk musí vědět, na co má, jak je na tom. A to může poznat a natrénovat jen na Havaji.

Před odletem jsme debatovali o tom, kdo by mohl zvítězit. Před během měl Španěl Ruben Ruzafa 1:45 minuty náskok na druhého, kterým byl Američan Josiah Middaugh. Přesto nevyhrál…

Je třeba říci, že Josiah je skvělý běžec. To je to, proč vyhrál. A to, že Rubenovi jednou dojde, bylo také jasné. Mohlo to být o závod dříve či později, zkrátka to bylo nyní. Také nemůže mít vždy svůj den. Kdyby mi někdo řekl, že bude mít Ruben před během minutu pětačtyřicet k dobru a poběží za 48 minut, tak bych tvrdil, že vyhraje. Nenapadlo by mě, že Josiah poběží tak dobře, za pětačtyřicet minut. A to navíc na kole pětkrát padnul. Každý mu to strašně moc přál. Je to jeden z nejoblíbenějších závodníků Xterry, měl tam všech pět svých dětí, manželku, rodiče.

Nakonec byl Ruzafa až třetí, když jej předběhl i Branden Currie.

Branden bývá vždy černým koněm závodu. Byl již čtvrtý, pátý. Má velice vyrovnané disciplíny. Zasloužil si to stejně jako Josiah.

Viděli jsme, že prachatickým fandům dobře známý Australan Ben Allen dokulhal do cíle na 14. místě.

Ben si skoro na stejném místě jako já zlomil nějakou nártní kůstku. Potkali jsme se po závodě v Medical centru, udělali jsme si tam schůzi. Půlka na kapačkách, druhá půlka zafačované nohy.

Takže Maui bude výzvou i do dalších sezon?

Je to hodně o zdraví. I na Maui mě každý den něco bolelo. Dostal jsem tam zánět středního ucha, měl jsem problémy s třísly, kotníkem, bolela mě dva dny hlava. Je třeba být úplně fit a na Havaji ještě o týden dříve, aby se dalo potrénovat. Tři týdny před závodem je ideální. Ale jde samozřejmě i o peníze, není levné Havaj absolvovat. Ale stojí to za to. Kdo tvrdí, že byl na Havaji a ta ho nenadchla, tak mu nevěřím. Je třeba si z toho ostrova vzít to pozitivní a ne s ním bojovat. Mít na své straně Havajské bohy. Já v nic nevěřím, ale v Havajské bohy ano. Ze dne na den jsou tam obrovské změny počasí. Je třeba je mít nakloněné nejen při závodě, ale i při tréninku.

Vystoupil jste na stupně vítězů jako nejlepší v kategorii organizátorů, což je obrovská reklama i pro Prachatice…

Zkrátka jsem měl na sobě triko se všemi sponzory a přispěvateli, kteří mi pomohli absolvovat tento závod. Chtěl jsem Američanům ukázat Česko a Prachatice. Oni většinou ani netuší, kde Česká republika leží. Dokonce se ptali, jak to u nás máme s tou válkou. Zkrátka Česko a Čečna mnohdy nerozlišují. A když vezmu tu kategorii pořadatelů, tak někdy musím vysvětlovat, že to nebylo vyhlášení nejhezčího závodu seriálu, ale že jsme skutečně závod na Havaji absolvovali. Samozřejmě to byl vložený závod, ale mě nejvíce zajímalo absolutní pořadí, abych zjistil, jak na tom jsem na světě. To mezi pořadateli není tak důležité, ale samozřejmě je pěkný pocit, když vystoupíte na nejvyšší stupínek a ocenění vám dává vítěz z roku 1994. V Americe a na Havaji zvlášť mají lidé největší respekt k tomu, když něco děláte. Největší potlesk tak měla naše kategorie pořadatelů, legenda Xterry a celkové pořadí. Oni vědí, že organizace jakéhokoliv závodu je obrovská práce. Já se připravoval sto kilometrů od dějiště závodu, a když tam zjistí, že děláte Xterru, tak mají před vámi velký respekt. Já tam přišel do posilovny, zaplatil patnáct dolarů. Když viděli, že mám na sobě sportovní věci, tak se zajímali, co tam dělám. Když se dozvěděli, že se připravuji na závod Xterry, tak mi vrátili vstupné. Dovedete si to představit u nás? Nebo jsem přišel do prodejny brýlí Oakley. Nesponzorují mě, ale měl jsem jejich oblečení. Hned mi dali nová brýlová skla místo za sto, tak za padesát dolarů, o půlku levněji. Dokonce mě ředitel Xterry na Havaji seznámil s generálním ředitelem pro celý svět firmy, která mě sponzoruje. Pro ně jste stejní jako vítěz. Jim je jedno, kolikátý skončíte, ale děláte jim reklamu již jen tím, že tento závod dokončíte. Češi by se měli naučit mít respekt ke komukoliv, kdo něco dokáže a je jedno, zda ve sportu nebo jiné činnosti.

V cíli vám fandili Češi a Slováci. Jak jste se k nim dostal?

To byli lidé, kteří před lety fandili tátovi. Viděli stejné jméno, tak se přijeli podívat. Je nádherné, když doběhnete do cíle se silami na dně, dávají vám led za krk a někdo na vás volá Michale, Michale. Věděl jsem, že existují, ale netušil jsem, že přijedou. Je to rozvětvená slovenská rodina, u které táta bydlel. Bylo to příjemné setkání. Musím se pochlubit, že jsem měl největší fanoušky z rodiny kamarádky Dáši. Ta si vzala nejlepšího výrobce surfových prken na Havaji. Přišel mi fandit s kšiltovkou s českou vlajkou na hlavě. Pak jsem s ním byl surfovat, on byl se mnou zase na kole. Obrovský vzájemný respekt. Setkal jsem se s lidmi, které bych asi nikdy jindy a jinde nepotkal. Zkrátka Xterra a Havaj spojuje.