Mladý Pojsl se pořádně vylekal, když na něj narazil poprvé a v první chvíli byl rozhodnut sbalit si svých pár švestek a pakovat se dál. Avšak protože mu duch nic zlého nečinil, přestal se ho bát a zůstal jen nepříjemný pocit, že tu v tom prastarém stavení není všechno tak, jak má být.

Tu chalupu koupil teprve nedávno. Stála na samotě za vsí a byla vcelku za hubičku. I se zahrádkou a ždibcem louky u lesa. O strašidle při tom obchodu nepadlo ani slovo.

Když se Pojsl vzpamatoval z úleku, začal řešit, co s tím. Nejdříve zašel do Volar za farářem, aby to s duchem nějak vyřídil. Velebníček si vzal příslušný cajk, vykropil místnost po místnosti a odříkal devatero modliteb. Jenže nic. Večer tam to mámení stálo znova. Tak nechal Pojsl sloužit mši, i když přesně nevěděl, za koho. Marně. Pak mu někdo v hospodě nakukal, že zcela jistě bude na zahradě ukrytý poklad, ať ducha sleduje a bude se mít do konce života jak prase v žitě. Měsíc Pojsl ponocoval a s ním potají i půl tuctu chlapů z vesnice, ale výsledku se nedobrali. Duch noc co noc stál u zdi mezi almarou a oknem a nehnul se ani o píď. Pojsl na něj mluvil, prosil, ať mu řekne, o co tu běží, a že mu rád pomůže k věčnému klidu. Ale ani to nezabralo.

Radil kde kdo. Jeden dohazoval jakéhosi zaříkávače, druhý zas tajuplný obřad. Nápady se hrnuly a brzy tím Pojslovo nepovedeným strašidlem žila celá ves. V noci se na něj chodili dívat a litovali Pojsla, že má takové trápení, i když vlastně byli rádi, že se ve vsi děje nějaká kratochvíle.

Uteklo pár let a zemí prošla válka. Když se páni usmířili, vracely se přes Šumavu hordy žoldáků, co si nějak neuměli přivyknout míru a stejně jako v časech válečných si brali vše, na co měli chuť. A tak jednou stáli i před Pojslovo chalupou. Jak byli naučení, vtrhli dovnitř a chovali se po svém. Plenili, ničili a život Pojsla visel doslova na vlásku. Tu se objevil duch. Tentokrát nestál mezi almarou a oknem, ale strašil. Co strašil, běsnil. A tak hrůzně, že i otrlí vojáci si ani nestačili pobrat všechny své svršky a mazali pryč.

Od toho večera se duch neukázal, a tak mu Pojsl ani nemohl projevit vděčnost. Nikdy se nedozvěděl, čí duch to byl odsouzen k bytí mezi peklem a nebem a proč tu takhle přebýval. Ale poučení si z toho chalupník přeci jen vzal. Třeba to, že každý dostaneme příležitost splatit své dluhy, ať jsou jakékoli, avšak je užitečno tak činit ještě tady na zemi, abychom pak nemuseli na další šanci čekat po staletí jako duch v Pojslovo chalupě.

Jaroslav Pulkrábek