Martin byl sedlák. Spíš malý než velký, ale nějaký ten kus pole, luk i lesa vlastnil a nějakou tu havěť k tomu. Jenže pak si Pán Bůh asi někam odskočil, či si snad na chvilinku zdříml. Krajem se přehnala válka, po ní přišel mor a Martin neměl ani majetek, ba co hůř ani ženu, ani děti. V ten den, kdy pochoval ženu utrápenou smrtí dětí, věděl, že tu už sám dál zůstávat nechce ani minutu. A tak si vzal provaz a ostatní už víte.
Jenže nevíte, jak to celé dopadlo. Ve vsi, dole ve statku pod kapličkou, žil u jedné rodiny nějaký sirota. Snad se jmenoval Václav, to zas ale není tak důležité. A ten kluk, sotva dvanáct mu mohlo být, byl tak trochu jednodušší v myšlení. Ale šikula a dobrák, to zas jo. Když viděl, jak Martin o všechno přišel a jak se proto trápí, vyřezal mu z lipového dřeva kravičku. Aby mu nebylo na tom božím světě samotnému smutno. Však on sám věděl, jak zlá samota dokáže být.
Tu dřevěnou kravičku mu přinesl zrovinka ve chvíli, kdy se Martin chystal strčit hlavu do oprátky a všechno to trápení ukončit. Kluk, co se snad jmenoval Václav, přistoupil k Martinovi, a ten na něj chvíli jen tupě zíral. Pak si stáhl provaz z krku, slezl ze špalku a dlouho nemohl pochopit, co že mu ten kluk bláznivá vlastně chce. Když mu to došlo, vytryskl mu z očí proud slz. Pohladil kluka a vrátili se spolu do vsi. Tak si Martin sbalil pár věcí, rozloučil se s Václavem a zmizel ve světě. Už věděl, že cesta za ženou a dětmi rozhodně nevede přes nějaký provaz.
Uteklo pár let. Snad deset, snad i víc. Martin se znova usadil a že nebyl žádný lenoch, opět se domohl nějakého toho jmění. Jednou ho jakési obchodní řízení přivedlo do rodné obce, kterou před lety zničen osudem opustil. Tam u kapličky uviděl trochu potrhlého žebráka. Poznal ho hned. Nechal obchod obchodem, na místě se otočil a rychle pospíchal zpátky. Doma ve chlévě vybral nejlepší krávu, do kapsy strčil pár zlatek a vrátil se k žebrákovi. Že prý mu kdysi dávno dal z lipového polínka vyřezanou kravičku, a že už ji vlastně ani nepotřebuje. Tu dřevěnou však někde ztratil, tak přivedl tuhle. A něco peněz místo úroku. Jo holt, vše dobré, co se na tomto světě přihodí, se z něj samo o sobě ztratit nemůže. A tomu věřte, je to tak.
Jaroslav Pulkrábek
