Psal se rok 1973 a Zdeněk Přibyl stanul před oltářem se svou manželkou Miladou. Právě od toho dne Zdeněk začal počítat roky svého fotografování. „Momentky ze svatby měl totiž fotit můj bratr. Jenže nějak, jak se říká, odpadl a my chtěli mít momentky ze svatby v rodinném albu. Tak jsem vzal do ruky foťák já,“ vzpomíná Zdeněk Přibyl se smíchem.

Zdeňka Přibyla zná na Prachaticku téměř každý, asi všichni si ho vybaví právě s hledáčkem fotoaparátu přitisknutým k oku. Fotí šestačtyřicet let a mnohými je označován za legendu reportážní fotografie na Prachaticku.

ZA VŠÍM HLEDEJ TÁTU

K fotografování měl Zdeněk Přibyl ale vždycky jen pár krůčků. Jeho tatínek fotografoval rád a často. „Motal jsem se mu pod nohama v temné komoře od mala,“ vysvětluje a fotografoval i na vojně, kterou odsloužil v Prachaticích, a díky tomu mohl čas od času vyrazit na fotografickou vycházku. „Svou vlastní temnou komoru jsem si ale zřídil až po vojně, když jsme bydleli na svobodárně,“ upřesňuje.

V roce 1978 začal pracovat v novinách jako fotograf. Dodnes si vybavuje první fotografii, která mu v novinách vyšla. „Byl to chlapec malující křídou na chodník,“ popisuje.

Archiv má plný nejen fotografií a diapozitivů, ale také výstřižků z tištěných novin, a to původně vůbec nechtěl psát. „Mám k tomu i seznamy, abych věděl, kde co najít. Negativy mám do roku 2004. Tehdy jsem začal fotografovat s digitálním fotoaparátem,“ vypravuje.

SNY SE MAJÍ PLNIT

Do archivu se vrací často. Hledá obrázky pro své výstavy. V posledních šesti letech vystavuje nejméně pětkrát do roka. Letos ale bude mít rekord. Výstava v Neumanneu je totiž už sedmá. Nejrozsáhlejší ale byla výstava ve vimperské Happy Coffee, kde bylo k vidění pětatřicet fotek. Jeho obrázky mohli a mohou vidět lidé nejen v Prachaticích, na jihu Čech a republice, ale vystavoval i v zahraničí.

Do let příštích má jedno přání. Chtěl by vystavovat v prachatické Galerii Dolní brána. „Chtěl bych zaplnit galerii lidmi, kteří se přijdou na mé fotky podívat,“ sní. A právě tam by u příležitosti padesátého výročí svého „cvakání“ možná mohl ukázat fotografii, kterou má rád. „Mám ji na diapozitivu. Je z Prachatic a zatím jsem ji nikde nevystavil. Vzpomenu si na ten záběr každý den, když venčím našeho psa,“ říká a jedním dechem dodává, že už možná barvy na diáku „vyžral čas“, ale věří, že se je povede obnovit.