Stále se odhodlával, aby ta býlím zarostlá a kamením osetá luka krapek zúrodnil, až z toho nebylo nic. Ten druhý byl zato hospodář k pohledání a hleděl si gruntu, jak se sluší a patří.

Jednou se ve vsi objevil takový pobuda. Trochu přičmoudlejší, po našem neuměl a žvanil prapodivnou hatmatilkou, co se jí snad domlouvají mohamedáni kdesi daleko na východě, a sem tam do toho zamotal nějaké to německé slovíčko.

Zarostlý, špinavý, a taky kašlal, chrchlal, oči zarudlé. Vidět ho hrobník, už chystá lopatu.

Zaklepal na statek u toho spořádaného sedláka. A jestli by se u nich nenašlo něco k snědku. Už čtrnáct dní se živí jen tím, co najde v lese. A kdyby ho nechali trochu odpočinout, aby se vykurýroval, byl by jim přenáramně vděčen. Dobrou půl hodinu mu trvalo, než to ze sebe pomocí rukou a trochou té němčiny dostal. To se ví, vyhodili ho. Řekněte sami, vzali byste si někoho takového pod střechu?

Tak šel k tomu druhému. Pravda i on se ho polekal, ale že při svém stylu hospodaření věděl, co je to nouze, pozval ho dál. Našla se polívka, kus chleba, krajáč teplého mléka a ustlali mu na lavici. Hospodyně přinesla a svařila trochu bylinek, co neuškodí a snad i pomůžou. Vyspí se a ráno potáhne dál, sliboval ten tulák. No, netáhl. Večer přišla horečka a trvalo půl druhého měsíce, než se postavil na nohy.

Když byla nemoc pryč a trochu se dal tou domácí péčí do kupy, že by se rád odvděčil, ale moc toho nemá. Tak jestli může s něčím pomoct. No, jakpak by ne. Sedlák s ním prošel louky i políčka a on radostně pobíhal sem a tam. Večer pak vykládal, že tam u nich měli velká stáda ovcí a nežili si špatně. Pak přišla válka a všechno bylo fuč.

A tak se společně pustili do práce. On, sedlák, selka i jejich jediná dcera. Prodali kus lesa, co byl stejně k nepotřebě, nakoupili ovce a ty jim vypucovaly louky od plevele. Vysbírali kamení a srovnali drn. Jak se hospodářství probudilo k životu, sedlák chytil slinu a byl k nezastavení. Od rána do večera dřel, až ho museli brzdit. Mohamedán z vlny vyráběl koberce, z kůží vesty i kabáty. A takový ovčí sýr neměli ani ve Vídni.

Uplynulo pár let. Mohamedána pokřtili, aby si mohl vzít tu jejich jedinou dceru, a jak už to tak bývá, měli kupu dětí. A ten druhý sedlák? Ten si nadosmrti vyčítal, že byl tenkrát tak příkrý a odehnal si od dveří takového pracanta. No, dneska si už na tu příhodu nikdo ani nevzpomene a nebýt v matrice na stašské faře jedno prapodivné jméno, které se tu vzalo bůhví odkud, nevěděl bych o tom ani já.

JAROSLAV PULKRÁBEK