Vendelín s dvěma muži stáli na kopci dlouho do noci, a když dozněla poslední rána a poslední muž zasténal ve smrtelné křeči, vypravili se na bitevní pole. Když si pospíší, leccos užitečného tam jisto jistě najdou. Kožené boty, meč a třeba i váček s penězi.

Kráčeli mlčky. Měsíční jas se rozbíjel o mlhu, přesto dobře viděli na cestu. K místu, kde jen před pár hodinami skončila ta krvavá mela, přišli za svítání. Desítky pokroucených a zkrvavených těl, mnohdy za sebe zakleslých, tu tvořilo morbidní scenérii. Avšak to, co jim vyrazilo dech, nebyli mrtví, ale jeden jediný živoucí, co tu mezi tou zkázou konal svou práci. Podivná postava v šedivé kápi s námahou nakládající nebožtíky na velký dvoukolák.

Všichni tři se jak na povel obrátili na útěk. Dva se zastavili až ve Volarech. Vendelín udělal pár kroků. Pak se zastavil, otočil a hleděl na toho muže. Tolik práce a on je tu na to sám. Od malička jej učili, že má přiložit ruku k dílu tam, kde je jí třeba. Ač by mu ta práce nebyla po chuti.

A tak popadl nejbližšího nebožtíka a táhl ho k vozíku. Ten prapodivný chlápek se na něj s údivem podíval, ale neřekl ani půl slova. Mlčky pracovali dobrou hodinu, a když bylo dílo dokonáno, chystal se Vendelín k odchodu. Tu ho muž v kápi chytl za ruku a do dlaně mu vložil zlatou minci. Dokud ji neutratí, bude žít. I kdyby to mělo být navěky.

Doma Vendelín strčil peníz za trám u komína a nevyndal ho ani v nejkrušnějších letech, kdy by býval vděčný za jediný děravý měďák. Jak šly roky, pochoval ženu, děti i vnoučata, a ti se společně radovali v nebeském království. Jen on tu zůstával a život ho těšil čím dál méně.

Jednoho dne šel na půdu, vytáhl zlaťák a přemýšlel za co jej utratí. Zemře-li nic již potřebovat nebude. Požádal řezbáře, aby vyřezal sochu. Obyčejnou, sedláka jako je on. S farářem se domluvil, že sochu postaví na oltář ve svaté Kateřině a každoročně, na svátek svatého Vendelína, bude sloužit mši za všechny sedláky i pastevce.

Když vyplatil řezbáře a zbytek odevzdal na faře, zamotala se mu hlava a bylo po něm.

Dům, kde žil, dávno nestojí a hrob zmizel pod nánosem věků. Potomstvo vyhnali do jiné země a jen socha na volarském oltáři, tak trochu nepatřičná mezi těmi biskupy a králi vypovídá, že vše, co tu vyprávím, je svatosvatá pravda.

JAROSLAV PULKRÁBEK