Vojtěcha kdysi dávno do vsi přivedli kupci. Našli ho v lese zabaleného do staré pokrývky a hned vedle něj ležely housle. A že byly Žleby hned první osadou na okraji hraničního hvozdu, nechali ho tam. I s houslemi. A že byl ten kupec, co odložené nemluvně sebral v lese ze země křesťan, přidal k tomu zlatku, další že dá až se bude vracet. Tedy bude-li dítě naživu. A tak se kluk, jemuž dali jméno Adalbert, po česku Vojtěch, podle světce, co měl ten den svátek, ocitl v rodině truhláře Urmana.

Rostl jako z vody a hůř než dalších dvanáct Urmanovo dětí se neměl. Kupec se pokaždé, když procházel vesnicí, zastavil s dárkem pro nalezence a nějakou tou mincí pro přilepšení rodině.

Housle nalezené spolu s Vojtěchem nějaký čas ležely zapomenuté v dílně. Vzpomněli si na ně až když klukovi táhlo na devátý rok. Nějaký potulný muzikant se zrovna producíroval před stavením a Urmanovi došlo, že tenkrát to asi nebyla úplně náhoda, když ten nástroj položili vedle dítěte. Šel do dílny, přinesl housle a podal je Vojtěchovi. Ten, třebaže hudební nástroj držel v ruce poprvé, věděl co s nimi. Strčil je pod bradu a začal hrát. Urman vyběhl před chalupu a svolal celou vesnici, aby se na ten zázrak šli podívat. Jo jo, Pán Bůh nám dává dary, jen je nenechávat ležet v regále.

Od té doby brával Vojtěch housličky a hrál všem ku potěše, při křtinách i funusech nebo jen tak pro radost.

Jednou, to už bylo Vojtěchovi tak sedmdesát let, táhlo krajem vojsko. Drancovali, ničili a znásilňovali, kde co a kde koho. Přitáhli i do Žlebů a kdo mohl, vzal za provaz krávu či kozu, do rance to nejnutnější a utekl do lesa. Jen Vojtěch tam zůstal. V pokročilém věku se již smrti nebál. Sedl si na schody a začal hrát.

V tu chvíli jej obklopila opilá banda žoldáků, a i když se k tomu chystali, žádný nenapřáhl ruku k ráně. Jen tam stáli a poslouchali. A pak jeden po druhém složili uprostřed návsi vše, co nakradli a bez řečí odtáhli pryč. Když se Žlebští vrátili domů, nevěřili svým očím a Vojtěcha objímali a na rukou nosili, až myslel, že z toho bude mít smrt.

Vojtěch pak žil ještě asi deset let až z něj byl kmen tak starý, že pamatoval narození všech ve vsi i okolí. Když jej pak na volarském hřbitově, za účasti hojného zástupu lidí, ukládali do země, housličky vložili do rakve s ním.

A říká se, že když starý volarský hřbitov u kostela rušili, našli u zdi, pět kroků od vchodu, zetlelou kostru, jak v pařátech drží neporušené, a jako by tam jen před malým okamžikem vložené, housle.

Jaroslav Pulkrábek