Emilie Popielová je zapojená i do zájmových činností ve městě. Je dirigentkou prachatického pěveckého sboru Radostné přátelství i členkou divadelního spolku ŠOS Prachatice.

Byla jste mnoho let učitelkou a následně i ředitelkou základní školy. Proč jste se v profesním životě vydala tímto směrem?
Samozřejmě, že učitelské povolání bylo v mém případě rodinnou tradicí. Tatínek byl učitel, takže jsem v kantorském prostředí vyrůstala. Zároveň jsem ale měla moc ráda muziku a tančení. Jenže tehdy nebylo dost možné se tomuto oboru věnovat naplno. Proto jsem se rozhodla jít po stopách mého tatínka a stala se ze mě učitelka.

Jaké bylo dětství v rodině kantora a kde jste vy sama začala jako učitelka pracovat poprvé?
Bylo to složité. Protože Prachatice nebyly velké město, na děti učitelů bylo vidět. Na velké lumpárny jsem tak mohla zapomenout (smích). Musela jsem se také podřídit nastaveným pravidlům slušného chování. Jinak po studiu jsem si moc vybírat nemohla. Dostávaly se totiž umístěnky, takže můj profesní život začal ve Vimperku. Po první mateřské dovolené jsem už ale nastoupila na Základní školu Zlatá stezka v Prachaticích. A když se v roce 1990 otevírala škola v Národní ulici, přestoupila jsem tam. O tři roky později jsem se stala ředitelkou.

Jak velký rozdíl je v tom, být učitelkou a ředitelkou školy?
Je to diametrálně rozdílné. Učitel má na starosti především samotnou výuku a práci s dětmi. Ředitel školy zase z velké části administrativu. Pochopitelně, že nějaké ty hodiny s žáky také stráví, je jich ale mnohem méně.

Jak vzpomínáte na léta strávená ve škole?
Musím říct, že začátky, kdy jsem neměla tolik zkušeností, byly pro mě určitou romantikou. Byly příjemné. S postupem doby se to trochu změnilo. Když chtěl člověk pěstovat slušné chování, ne vždy se setkal s kladnou odezvou. Celkově se mi zdá, že mají dnes děti jiný vztah k učení. Přijde mi, že se spoléhají na to, že střední školy mají hlad po studentech. A tím pádem jim stačí nižší výkony, než tomu bylo dříve. Děti i s moderními technologiemi méně komunikují, mají mnohem menší slovní zásobu. Já jsem si ale práci kantora vybrala a mohu říct, že jsem si z tohoto období odnesla i řadu hezkých vzpomínek. Marná práce to určitě nebyla.

Dlouhodobě jste zapojena i do zájmových činností ve městě. Například jste dirigentkou pěveckého sboru Radostné přátelství. Jak jste se k tomu dostala?
Jak jsem se již zmínila, muzika mě táhla od malička. Vybrala jsem si ji tak i jako vzdělávací obor. A jen co mé děti trochu odrostly, při Svazu žen jsem se zapojila do založení pěveckého sboru.Ten před revolucí dostal příležitost spojit se se smíšeným sborem z Husince. Vznikl tak sbor o zhruba čtyřiceti zpěvácích s názvem Přátelství. Po revoluci ale řada členů měnila povolání a naše řady prořídly. To se ovšem opět změnilo po spojení s pěveckým sborem důchodců, který byl známý pod názvem Radost. Slovo dalo slovo a vznikl nás současný sbor Radostné přátelství, kde jsem zhruba od roku 2007 převzala i funkci dirigentky.

Jste také členkou amatérského divadelního spolku…
Ano a stejně jako ke kantořině, i k divadlu jsem se dostala přes tatínka. Dříve totiž vedl při základní škole dramatický kroužek pro děti. A tam jsem získala základy. Více jsem se mu pak začala věnovat v době, kdy odrostly děti. A to společně s manželem, který má k němu rovněž sklony. Dnes jsem v souboru, který je na velmi dobré úrovni a má skvělý kolektiv. I díky tomu mě divadlo stále moc baví.


Emilie Popielová
Narodila se v roce 1948. Po základní škole vystudovala prachatickou SVVŠ a následně Pedagogickou fakultu v Českých Budějovicích. Po ukončení studia dostala umístěnku na Základní školu ve Vimperku. Od roku 1973 působila jako učitelka na Základní škole Zlatá stezka v Prachaticích. V roce 1993 byla jmenována do funkce ředitelky školy v Národní ulici. Známá je i jako dirigentka pěveckého sboru Radostné přátelství a členka Šumavského ochotnického spolku Prachatice.