Tedy ona to byla sebranka snad ze všech království Evropy, ale táhla pod zástavou toho severského krále. Usadili se po chalupách a hned bylo jasné, kdo je tu pánem a koho život nemá cenu zlámané grešle. Z kostela, jež byl tenkrát ještě zasvěcen svaté Kateřině, si udělali maštal a násilí na majetku, lidech i zvířatech nebralo konce. Nejvíce toho měl na svědomí jeden voják s vlasy i vousy žlutými jak zralé obilí. Muž vlídné tváře, leč zkaženého srdce.

Přestože byl cizincem, který do tohoto kraje vkročil poprvé, všem ve vsi se zdálo, že jej musí dobře znát, ba dokonce by se vsadili, že musí být z některé ze sousedních vsí. Někdo ze Zbytinských mu asi zle ublížil a on sezval vojáky, aby se teď krutě mstil.

Byly to krvavé měsíce a když už nebylo co brát a z vesnice toho zbylo pramálo, rota se sebrala a táhla dál.

Vojáci odešli a ve vsi se rozhostilo ticho. Jeden po druhém se lidé scházeli před kostelem a děkovali Bohu, že to drancování přežili. Pomalu a s velkou obavou vstoupili do kostela. Na kamenné dlažbě hnůj, lavice již dávno posloužily za otop. Sochy s uráženými hlavami a údy, poničený oltář. Snad jen Kristus na kříži zavěšený v presbytáři vyvázl bez úhony. Jedna z dívčin, co se stejně jako mnohé další stala obětí choutek onoho blonďatého vojáka, s hrůzou vykřikla a s třesoucí se rukou ukazovala na Krista. To je ta tvář, odtud jej všichni znají. To je ten ďábel s beránčí tváří.

Hned několik se jich chystalo kříž ze zdi strhnout, ale nakonec nikdo nenašel odvahy. Vztáhnout ruku na Spasitele? To nepřinese nic dobrého. Kdo ví, co to všechno znamená. A tak kříž, jež místo utrpení Ježíšovo připomínal jejich vlastní strádání, zůstal tam, kde byl.

Zbytiny se jen pomalu sbíraly z té pohromy. Každý by rád zapomněl na události předchozích dní, avšak tvář Kristova jim je vždy, když vkročili do chrámu, znova vracela před oči a o co více se snažili se jí pohledem vyhýbat, o to více je přitahovala.

Až jednou kdosi zburcoval lid, že právě viděl jak po Kristově tváři kanula slza. Hned se všichni do jednoho seběhli pod kříž, ale již neviděli nic. Ten muž se dušoval, svatosvatě přísahal a tak mu mnozí věřili. Někteří sice reptali, že to jen sražená vlhkost stekla po studeném dřevě, ale přesto vzali tu tvář na milost.

A přestože nikdo nechápal, jak a proč se všechny ty náhody dějí, usoudili, že jsou věci, které musí brát tak, jak přicházejí, a doufat, že si to tam nahoře už nějak pohlídají.

JAROSLAV PULKRÁBEK