Alžběta neboli „Zbožná Bětka od pily" byla vzorem ctnosti. Pracovitá, poctivá, k lidem milá a zbožná, že by do kapsy strčila faráře i s ministranty a s kostelníkem navrch. A přesto měla trápení veliké a jen s vypětím sil ho v sobě ukrývala. Bětka by se ráda vdala. Jenže krásy moc nepobrala a mládenci se k ní na námluvy zrovna nehrnuli.
Jednou o přástkách, kde se semlelo vše možné i nemožné, kdosi vyprávěl o podzemním jezeře, za kterým je na hromadě vysypáno neskutečné bohatství. Zlato, stříbro, drahokamy. Cesta tam není těžká, jen to jezero se musí přejít po vodě. Stejně tak, jako Kristus Pán chodíval. Ten kdo si svědomí neušpinil jediným hříchem a nemá na duši sebemenší čmouhu, nemusí mít strach. Voda jej ponese jak ten nejsametovější mech. Avšak stačí sebemenší hříšek a jezero ho navěky pohltí.
Bětka poslouchala a ani nedutala. Budou-li peníze, bude i ženich. Nejdřív se té myšlenky zalekla, až se za pusu chytila. Jenže den po dni se jí vracela, a tak dnes stála přesně tam, kde se podle vyprávění nacházel vchod do podzemní štoly.
Slunce se už pomalinku sklánělo za kopec a Bětka se chystala k návratu. Už jen tak jedním očkem naposled přejela skálu, když v tom ji upoutal stín, který se mihl po kameni a zmizel kdesi za ním. Chvíli stála, přemýšlela, zda ji jen paprsky zapadající slunce neošálily, ale nakonec se přeci jen rozhodla naposledy, jen tak pro jistotu, ono místo ještě jednou prohledat.
A dobře udělala. Našla štěrbinku, kterou se snad ještěrka či lasička před chvílí protáhla a když odvalila kámen, zvětšil se otvor natolik, že se jím bez obtíží prosoukala dál i ona.
Štola byla rovná, prostorná a jediný kamínek nepřekážel v cestě. Bětka rozžala svíčku a se zatajeným dechem šla tam, kde se jistojistě musí nacházet jezero a za ním do drahokamů zachumlané štěstí.
Krok za krokem se blížila k pokladu, a že cesta byla rovná, pátrala v paměti, zda se v jejím životě přeci jen nenašel nějaký ten hřích či nepravost.
Avšak jako by se dívala na sněhobílou pláň bez jediné stopy.
Spokojena tím zjištěním se již nemohla dočkat vodní hladiny, když tu chodba skončila. Bětka, která se již viděla, jak kráčí po hladině jezera, pocítila nejdříve zklamání, pak lítost, která přešla v hněv. „Zatracené babské povídačky, čert aby je vzal!" zakřičela a dlaní bouchla do kamenné stěny. Ta se rozsypala jak podzimní led a Alžběta spatřila jezero se zlatou září přicházející z druhého břehu. Avšak dál již nešla. Věděla, že její duše již není sněhobílou plání a voda by ji teď již sotva nesla. Se slzami v očích se loudala zpátky. A jen tam nahoře, na nebesích věděli, že tím nepatrným zaklením sice svoji dušičku malou šmouhou ušpinila, ale od mnohem větších šrámů, jež zlato a bohatství přináší, přeci jen nakonec uchránila.
Jaroslav Pulkrábek
