Ať se Bauer podíval na jakoukoliv stranu, všude viděl jen statky a dvory a za nimi louky až dolů k Moldavě a pak i daleko za ní. Jen on měl dřevěnici na spadnutí a loučku, co by neuživila kozu. Nebyl ani líný, ani hloupý, jen ho čáp položil do špatné kolébky.


Ten nápad dostal o pondělním poledni. Slunce pálilo jak ďas a Bauer si vzpomněl na včerejší kázání v želnavském kostele. Farář v něm popsal peklo tak barvitě, jako by tam sám byl, a když se pak vraceli k nedělnímu obědu, viděli všichni pekelné brány za každým rohem.


Bauer vzal soudek, bukový kůl, rýč a palici. Došel na louku, vykopal díru, do ní vložil tu starou bečičku a shora ji zajistil kůlem. Rámusu u toho nadělal až běda a že ta jeho loučka byla na vršku, netrvalo dlouho a shromáždila se kolem něj celá vesnice. Bauer dělal drahoty. Že jde o tuze tajnou a nebezpečnou věc, ale když ho večer hostili v hospodě a nalévali vším možným, šel s pravdou ven.


Jak mu prý prozradil jeden zbožný muž, právě na jeho louce je pekelná brána. No brána, malá díra, tak pro myš, ale do pekla vede. A když ji nechají jen tak, začne růst a pohltí celou vesnici i s okolím, a nikdo neví, kde se to zastaví. A tak tu díru zatloukl a všechny, jak tu sedí, tím zachránil.


Sousedi neskrývali vděčnost. Plácali ho po ramenou, slibovali kdeco. Jenže ráno šel každý za svým a po pekelné bráně neštěk ani pes. Však ji Bauer pohlídá. Pravda, pohlídal, ale tak za měsíc se připomněl. Jak k tomu přijde. Na bedrech záchranu celého světa a dře bídu s nouzí. Ani tu louku síct nemůže a kozu bude muset podříznout. Půjde, a ten sud vytáhne.


Sousedi se zhrozili a prosili Bauera, ať to nedělá, že se o něj nějak postarají. A tak jeden přinesl uzenou kýtu, druhý pytel brambor, třetí máslo a nějakou tu zlatku. Bauer si žil jak sedlák a přitom nemusel hnout ani palcem u nohy.


To trvalo asi tak půl roku a trvalo by dál, kdyby tudy neprocházel jakýsi mnich. Že už poletoval sníh, nechali jej přespat v hospodě a večer mu hostinský vyprávěl, jak tu v tom zapomenutém kraji zachraňují svět. Mnich se začal smát, že nebyl k zastavení. S takovou hloupostí se ještě nesetkal, a to prošel svět křížem krážem, i v Římě či dokonce v Betlémě přebýval, viděl kdeco, ale na hloupější sedláky nenarazil. To až bude vyprávět, věřit mu nebudou.

Sedláci se zvedli, doběhli si domů pro vidle a sekery, a že Bauera nacpou do té díry místo sudu. Jenže ten nebyl včerejší, a když viděl, jak se k jeho chalupě žene rozzlobený dav, vzal do zaječích. Tak mu alespoň vyrabovali chalupu, podřízli kozu a hleděli, na kom by si zchladili žáhu. Nenapadlo je nic jiného, než že se musí zbavit mnicha, jenž určitě nebude držet jazyk za zuby a celý kraj je bude mít za největší hlupáky pod sluncem. Jenže ani ten nečekal, až mu budou trčet vidle ze zad, a než se stačili vrátit k hospodě, byl v trapu. A tak když vyšlo slunce, mašírovali si to cestou podél řeky dva poutníci, a i když by se jeden na druhého měli zlobit, společně se smáli hlouposti bělečských sedláků.

JAROSLAV PULKRÁBEK