Týden co týden se dívala nad oltář, kde svatý Martin obdarovával žebráka půlkou svého pláště, a trochu podrážděně povzdechla, že jí samotné nikdy nikdo zadarmo nic nedal.

Apoléna nebyla zlá ženská. Ani chudá. Hospodářství slušné, dvě kravky, nějaká ta další havěť a pár korců polí i luk k tomu. Jenže starý byl nekňuba a lenoch, a tak všechno to starání spadlo na ni a popravdě řečeno, slabší náturu by to už dávno zmohlo.

Jednou, když se sousedkami pekly chleba, poznamenal někdo, že u Vimperka měli doma kouzelný chléb, z něhož neubývalo. Stačilo nechat patičku a ráno byl bochník  pěkně zase celý. „To by bylo," pomyslela si Apoléna a od té doby nic jiného v hlavě neměla. Když nedá Pán Bůh, brala by třeba i od čerta, jen se nemuset od rána do večera plahočit.  To se ví, rohatej nikdy nedělá takové drahoty jako „ti tam nahoře". A nic za to nechtějí. Přece i v pekle se ví, jak se na Šumavě těžko žije. Tak alespoň rozprávěl ten panáček, co jednou večer zastavil Apolénu a vložil ji do náruče velký kulatý bochník s dozlatova propečenou kůrkou.

Chlebíček to byl lahodný, jak buchta. Sotva ukrojila krajíc, hned zas dorostl. To byl panečku dar! A co na tom záleží, že z pochybného krámu?

Apoléna se chlebem doslova cpala. Sotva dojedla jeden krajíc, ukrojila druhý. I v noci ji to nutilo vylézt z pod duchny a zakrojit. Čím víc jedla, tím větší měla hlad.

Hospodářství pustlo, už ani do kostela nechodila. Však proč také? Hlady neumře, chleba vezdejšího má až až.
Tak to šlo řadu let. Muže, který vlastně nikdy nepochopil, co se to kolem něho děje, dávno pochovala. Z chalupy se stala ruina a z Apolény protivná stará bába v roztrhaných a ušmudlaných šatech, že vypadala jak ten nejnuznější z nuzných.

Jedné noci, když si šla zas ukrojit krajíc, viděla z okna, že se v kostele svítí. Vzala do zástěry chleba, aby ji ho mezitím nikdo neukradl a šla se podívat, co se to tam nekalého děje.

Jenže nikde nikdo. Jen ve světle  svící svatý Martin na bílém koni se na ni smutně díval. Apoléně se najednou před očima mihlo vše, co se s ní dělo ode dne, kdy obdržela ten zpropadený dar. Pochopila, že si té noci pro ni přijde zubatá a ona dostala ještě jednu poslední šanci se sama rozhodnout, v kterém že to kočáře z tohoto světa pojede. Vzala chléb a položila jej Martinovi k nohám. Zvedl se vítr, jen takový nepatrný a svíce zhasly. Ráno našel kostelník Apolénu mrtvou, přikrytou pláštěm svatého Martina. A přestože ji všichni znali jako věčně zamračenou a protivnou stařenu, ležela zde s blaženým a spokojeným úsměvem ve tváři. Jako ten, kdo nakonec přeci jen dostal dlouho vytoužený dar.

Jaroslav Pulkrábek