Cílem cesty byla návštěva jeho bývalých svěřenců z lyžařského oddílu z přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století i dalších bývalých žáků Základní školy internátní pro namibijské děti v Prachaticích.

Jak dnes již dospělí žáci vzpomínají na život v Prachaticích před třiceti lety?
Jako kdybychom se viděli včera. Řada z nich mluví stále výborně česky a cítí se jako Češi. Byl to hluboký dojem a těžko se to popisuje. I proto jsem do Namibie vyrazil. Celou dobu se o mě starali a vzpomínali jsme nejen na život v Prachaticích. Vyprávěli mi příběhy z dětství, jak se dostali do Čech, jak zpátky do Namibie, jak se někteří následně vrátili do Čech jako studenti a zase zpět do Afriky. O tom, jak těžké je v Namibii sehnat práci, jaká je tam bída a na druhou stranu bohatství. Všichni Čeští Namibijci, jak si sami říkají, jsou slušní lidé, kteří se o sebe umějí nějak postarat, ať již se v Namibii dostali kamkoliv.

Chodili k vám na lyžařský kroužek a dělali i další sporty. Jak vzpomínají právě na to, když prakticky od té doby sníh neviděli.
Většina z nich již žádný sport nedělá, ale někteří pravidelně chodí na procházky, což v Namibii vůbec neznají. Ndapanda chodí každý den běhat pět kilometrů. Má svou trasu a v osmatřiceti stupních ve stínu je to obdivuhodné. Například Simon hrál v době svých studií v Čechách fotbal v Příbrami a po návratu do Namibie si zahrál jeden zápas za jejich národní tým v nějakém mezistátním zápase. Nějaké sportovní a pohybové návyky jsme jim zkrátka vštípili. To rozhodující období pro člověka strávili u nás, cítí se stále Čechy a na život u nás stále rádi vzpomínají.

S našimi kamarády z Namibie stále komunikujete, ať již telefonicky, přes sociální sítě či jinak. Evidentně všichni umí výborně česky…
Především ti, kteří zde následně studovali. Ti češtinu ovládají jak slovně, tak písemně. Ti, co se již k nám na studia nevrátili, tak česky alespoň rozumějí.

Narážím na to, když si píšeme s Luckym, nyní se jmenuje Daniel Favor, tak používá slova, která my v normální mluvě ani nepoužíváme.
To je pravda, používá knižní výrazy, vůbec by mě to nenapadlo a je to úžasné. Po studiích se vrátil do Namibie, pak se k nám na rok zase vrátil a pracoval někde ve Frýdlantu. Po roce se vrátil do Namibie a úplně změnil svůj život, včetně svého jména. Jak sám říkal, po studiích vedl rozmařilý život a nyní je hluboce věřící a někdy jde až moc do extrému. Nechtěl například jít na večeři do restaurace, že se tam bude pít pivo. Je přísný na sebe i okolí a vnitřně to má dobře zdůvodněné.

Pouštěl jste mi video, na kterém Ndeshi a Viki zpívají československou hymnu a píseň Prachatická brána…
To, co zažili u nás, v nich zkrátka zůstává na celý život. Ndeshi u nás pak prožila další léta po studiích jako modelka. Má tři kluky, českého manžela a doma mluví česky. Jejich děti české písničky také znají. Ve smíšené rodině žije i Vekambura, která si vzala Jirku Živce a u nich se také mluví s dětmi česky. Je to úžasné.

Měl jste sice připraven program, ale osobní setkání nyní již s dospělými bývalými žáky muselo být hodně dojemné. Co jste si řekli?
Všichni mi padli kolem krku. Hlavně u děvčat to bylo příjemné, protože jsou moc hezká (smích). Když jsem potkal Leeviho, tak to je pořád stejný kluk. Na přivítanou mi řekl: „Vole, vole, trenére, to je dobře, že jsi tady.“ A v podobném duchu se nesly další rozhovory s ním. Zkrátka mluvil jak v české hospodě. A právě Leevi má třeba svou mailovou adresu na seznam.cz. Ndapanda má zase mailovou adresu Sněženka na google mailu. Pes Ndeshi se jmenuje Píšťalka. Některé jejich děti mají křestní jména Vašek a Maruška. Co chtěli přivézt, to bylo koření, kmín, majoránku, protože vaří česká jídla. To je skoro česká menšina v Namibii. Navíc se spolu scházejí. Ne všichni, ale kontakty na sebe mají. Já se postupně setkal s osmi mými lyžaři a s dalšími asi šesti, kteří si mě pamatovali.

Jak po těch třiceti letech mluví o Česku?
Je to pro ně zkrátka domov. A vzpomínají si na detaily z Lázní, kam jeli na výlet, s kým se potkali, jak chodili do rodin. Chtějí adresy a rádi by se spojili s dalšími lidmi, které z doby v Prachaticích znají. Vzpomínali na to, co se dělo na různých soustředěních, na tréninkách a podobně.

Jaký jste si přivezl zážitek?
Samozřejmě tam člověk vidí přírodní rarity. Nestihl jsem všechno, i když jsme najezdili spoustu kilometrů. Nejvíce jsem bojoval s horkem. Člověk má stále pocit, že je přehřátý. Když jsem se vrátil a bylo u nás o pětatřicet stupňů méně, několik dní jsem měl pořád pocit, že je mi vedro a třikrát denně se chodil sprchovat studenou vodou. Náročná byla hlavně ta dálka. Od chalupy po letiště ve Windhoeku to bylo rovných čtyřiadvacet hodin. Když se to po jedenácti dnech opakuje, tak je to brzy. Až tam někdo vyrazí, tak alespoň na měsíc, ať se aklimatizuje, potká těch našich dětí více a oni mu rozhodně připraví úžasné prostředí.