U ševce tam má na správku boty. Tak je vyzvednou a bez nějakého meškání se vrátí domů. Řeka je zamrzlá, tak to vezmou zkratkou. A bacha na té stráni nad Blanicí, klouže to, ať si nezlomí vaz. Se ševcem že se vyrovná v neděli po mši.

Ze Saladina je to po cestě sotva půl hodiny pěšky, přes řeku ještě méně. Švec má vše již nachystáno a tak by to nemuselo trvat déle než hodinu. Pravda, u ševce byli co by dup, ten jim strčil do ruky boty, každému přidal jablko a tady ještě k žádnému zdržení nedošlo. Jenže klouzačka na zamrzlé řece lákala. Josef pověsil boty na olši a že se párkrát sklouznou. Když zbytek cesty poběží, otec nic nepozná. Koneckonců můžou říci, že meškali u ševce.

Sklouzli se jednou, podruhé, když tu Josef vykřikl. Pod břehem tak o sto metrů dál se něco mihlo. Párek vyder si tam hrál s právě uloveným pstruhem. Chlapci se za zvířaty rozběhli a snažili se najít, kde že mají noru. Noru nenašli, a co horšího, ani boty pověšené na stromě. Antonín se rozbrečel, Josef k tomu neměl daleko. Nejdříve je napadlo, že se domů raději nevrátí. Pak že poví, jak jim je ukradli cikáni, co zimují v údolí. Ale tomu by otec nevěřil. Raději řeknou, že se jim zjevil svatý Josef s Marií a Ježíškem, však je v neděli svátek Boží Rodiny. A že byl Josef bos, boty mu věnovali.

Táta se rozhněval, ale kluci se tvářili tak zbožně, že jim matka uvěřila, a ta to roznesla dál. A když byla v neděli v kostele mše, vědělo to celé Záblatí.

Bylo z toho pozdvižení. Psali dopis až na konzistoř, ať sem vyšlou nějakou komisi, která vše prošetří a zjevení uzná. Panenku Marii už viděli leckde, ale s celou rodinou jen tady u nich na horách. Farníci se předháněli ve zbožnosti, jedni ze strachu, že přijde konec světa, druzí očekávali spásu pro celý kraj. Na mši svaté bylo plno i ve všední den a farář musel pozvat kaplana z Lažišť, aby mu pomohl se zpovědí. Hostinský založil fond na pořízení nového zvonu a dary se jen hrnuly a na místě, kde ke zjevení došlo, postavili křížek.

Antonín byl z toho dost nesvůj a tak při zpovědi vše vyklopil panu faráři. Jenže očekávané zatracení nepřišlo. Velebníček nic neřekl, vylezl ze zpovědnice a vzal hříšníka na faru. Tam jej posadil proti sobě a dlouze mu něco vysvětloval. Nakonec dal Antonínovi svatý obrázek, druhý pro bratra a že nesmí nikomu říci, jak to doopravdy bylo. No popravdě řečeno, ten muž boží jistě věděl, že jestliže to falešné zjevení probudilo duchovní život v širém okolí, přiznání skutečnosti by je zas posunulo blíže k pekelným vratům. A koneckonců třeba to vše opravdu bylo dílo Boží a všechno se to semlelo jen a jen proto, aby ty naše hříšné dušičky dostaly trochu povzbuzení.

JAROSLAV PULKRÁBEK