Jenže roky běžely jeden za druhým a ta lepší partie nikde. Už z toho byla nešťastná a brala by kdekoho, jenže to už ji nikdo nechtěl. Což o to, pěkná byla pořád, jenže parádivá, vypočítavá, líná, a jestli si ještě vzpomenete na nějakou špatnou vlastnost, můžete ji sem klidně připsat.

Jednou seděla před chalupou, když šel kolem nějaký pobuda. A že prý by bodl hrnek vody, když je takové parno, a kousek chleba s tvarohem by také nebyl k zahození.

Ta ho hnala, tedy chtěla hnát. Nasupila se a chystala se spustit. Jenže on ji předešel. Co že je tak načuřená a podobně. Chvíli lichotil, chvíli utěšoval, prostě jí vzal vítr z plachet.

No a tak se nakonec dozvěděl, že čeká na bohatého ženicha a ten se někde zapomněl. Pobuda na to, že jí pomůže. Když mu tedy dá ten hrnek vody, chleba s tvarohem a pak také to první, čím ji onen bohatý ženich, kterého ji pošle do cesty, obdaří. Plácli si.

Hned druhý den šla ta blonďatá potvora dolů do vsi, a když se vracela, strhla se zčista jasna bouřka. Nevěděla, kam se schovat, a tak se to nějak semlelo, že našla přístřeší u jednoho sedláka z Horního Záblatí, co zrovna nedávno ovdověl.

No, skončilo to tak, že od sedláka šla až ráno, a když odcházela, dostala od něj vyšívaný šátek po nebožce. A v lůně pak rodící se život.

Uběhlo pár měsíců, sedlák si ji vzal, a když zas jednou seděla na lavičce před statkem, šel kolem zase ten pobuda. A že si jde pro odměnu. Vzpomněla si, usmála se na něj a běžela pro vyšívaný šátek.

Jenže on jej s úšklebkem odmítl, že prý mu patří něco úplně jiného, a upřeně se díval na ženino kulatící se břicho.

Žena hned věděla, kolik uhodilo, ulekla se, hodila mu šátek k nohám a utekla do domu. Pobuda ji nehonil. Jen se usmál a houkl na ni, že k němu jeho odměna sama přijde a odešel.

Ženě se brzy na to narodil syn, ale moc se nevyvedl. Stal se z něj lump. Pil, podváděl, kradl a nakonec přepadl a zabil nějakého kupce. Chytli ho a odsoudili.

Matka se ho předtím mockrát zřekla a tisíckrát v duchu prosila toho neznámého, aby si nepodařeného syna už konečně odvedl. Jenže krev není voda, a tak se s ním přišla přeci jen rozloučit na popraviště. Když pak v katově v pacholkovi poznala onoho pobudu, pochopila, že to všechno nebyla synova vina, a s pláčem mu odpustila. A možná ani nevěděla, že jej tím odpuštěním uchránila od těch nejstrašnějších muk.

Jaroslav Pulkrábek