Lojza se totiž co chvíli snažil na sebe upoutat pozornost a alespoň na okamžik se hřát na výsluní slávy. A že neoplýval žádnou z běžných dovedností či schopností, hledal způsoby poněkud neobvyklé.


Tentokrát svolal ke kapličce celou vesnici a oznámil všem, že na úpatí Boubína, v místech jemuž se říká Čertova rokle, našel bylinku, kterou když pozřete, budete vidět druhému do hlavy. Tedy ne, že byste viděli, co tam má, ale co si myslí. Ukázala mu jí stará Důrová, o které je známo, že bába její prabáby byla hospodyní u čaroděje Žídka.


„Nekecám," odvětil Lojza a jako důkaz předhodil, že hospodský Mráz si o Šíslovi myslí, že mu chodí za ženou. Sice si to mysleli všichni a argument to bylo poněkud vachrlatý, ale vzhledem k tomu, že hostinský zčervenal a s lamentací odešel domů, leckoho přesvědčil.


To se ví, že tu zázračnou bylinku chtěl každý vidět. Jenže to nebylo jen tak. Trhat se musela jen o úplňku v noci po pátku třináctého, což je jednou za spoustu let. Avšak náhoda (či Lojzova fantazie) tomu chtěla, že zrovinka taková prapodivná konstelace přijde již příští týden.


V sobotu čtrnáctého, sotva vyšlo slunce, stál Lojza celý od roští potrhaný u kapličky a svolával dav. Za zády v ruce držel rostlinku, jakou tu vskutku nikdo nikdy neviděl. Počkal, až se všichni sejdou a do sytosti si užíval onoho slastného okamžiku, v němž se stal nejzajímavější osobou široko daleko.


Přišel každý, od dětí po starce, ženy i muži, přilezla i Kukačků koza. Oždibovala pampelišky u zdi kapličky a lidí si nevšímala. Pak spatřila prapodivné kvítí za Lojzovými zády, a kdo chováte kozy, víte, jak to dopadlo. V mžiku bylo po bylince. Lojza zkoprněl a dav se smál. Tedy jen chvíli. Koza dožvýkala a podívala se na Kukačku. Dlouze mu hleděla do očí, pak zamečela a zavrtěla hlavou. Alespoň tak to Kukačkovi připadalo. V tu ráno bylo po smíchu. Kukačka vzal kozu a spěchal dom. A mlčky se rozešli i ostatní.


Pár dní bylo ve vsi jak po dýmějovém moru. Nikdo nevylézal a jen koza, kterou Kukačka v chalupě nesnesl, se pásla na návsi. Pak to vzalo konec, jaký to vzít muselo. No, uznejte, co s kozou, která vám vidí do palice.


Tak skončila u řezníka a Lojza dostal od sousedů na srozuměnou, že jestli ještě někdy přinese takovou pitomost, hnáty mu přeráží. Ať si pak o nich myslí, co chce. S bylinkou i bez bylinky. A pár let se ještě na otázku „Co si o tom myslíš," v kraji pod Boubínem odpovídalo: „Nevím, zeptej se Kukačkovic kozy".

JAROSLAV PULKRÁBEK