„Jehlu, nit a nůžky přinesl na svět Satanáš," vykřikoval neúnavně zlatavým mokem znavený krejčík Johan, bouchajíc přitom pěstí do stolu. Každou sobotu se tu v hospodě pod náměstím scházelo pivní společenství tuctu vimperských řemeslníků a stejně jako jindy i dnes se přes politiku a ženské dostali k lamentaci nad tím, jak je těžké vydělat si poctivou prací alespoň na krajíc toho chleba vezdejšího.


Bylo už k půlnoci, možná i chlup přes, když padla zmínka o pokladu. Pak druhá, třetí, a protože v těch časech nebylo snad nikoho, kdo by alespoň občas nesnil o tom, že pod švestkou na zahradě najde hrnec zlaťáků, dal každý do placu, co slyšel od předků.


„Musíš vědět, kde hledat. A taky to správný znamení či slovo. Pak je poklad tvůj," hučel krejčíkovi do ucha stejně znavený řezník, a když kdosi nadhodil, že nějaký ten poklad by měl snad být uvnitř Haselburku, byl krejčík v tu ránu střízlivý. Vyslechl, co potřeboval, zaplatil a spěchal domů.


Po staletí se tradovalo, že uvnitř haselburské hlásky, vždy den po úplňku, přepočítávají rohatí peníze z jakéhosi pokladu, co tu zůstal po nějakém mordu. Stačí se převléct za čerta, dávat pozor, kam ho ta pekelná havěť po sečtení zas schová a až čerti zmizí, tak si pro něj sáhnout.


Krejčík vyklopil doma ženě, co věděl a už do chalupy táhl řezníka, aby jim podřízl kozla. Z kozlí kůže si ušil oblek, naleštil rohy a obličej pomazal popelem i smolou.


Následující sobotu, zrovinka den po úplňku, se krejčík v hospodě neobjevil. Již od setmění totiž nastrojený v kozlí kůži číhal v rohu hlásky a čekal, co se bude dít. Odbila půlnoc. Zavětřil spáleninu a v tu ránu byla věž plná čertů. Holýma pazourama vykopali truhlu, vysypali zlaťáky na zem a jeden po druhém je zas házeli zpět. Hádali se, strkali a plivali po sobě a není tedy divu, že si krejčíka v tom čertovském převleku ani nevšimli. Když vše konečně spočetli, zavřeli truhlu, zahrabali ji zpátky do země a stejně rychle jako přišli, byli fuč. Johan počkal, až poslední rohatý zmizí, vyhrabal truhlu a za chvíli se už zlaťáčky kutálely doma po stole.


Jenže ouvej. Tu se rozletí dveře a v nich rohatej. Jestli do svítání nebude poklad zas v zemi, nikdy už ze sebe krejčík tu kozlí kůži nesundá. Což, krejčíkovi by to ani zas tak možná nevadilo. Za to bohatství to stojí, jenže žena si postavila hlavu.


A že raději chudého krejčího než kozla s pokladem. Proto také zlaté mince putovaly zase zpátky do věže a sotva Johan zahrnul díru, kůže z něho sama spadla.


A tak tam prý někde, kousek od vchodu, leží dodnes zakopané bohatství, jen holt nikdo nezná to správné slovo či znamení.

Jaroslav Pulkrábek