Chtěl-li ke spokojenosti zásobit kováře v nedalekém Záblatí, Prachaticích či Volarech, musel se ohánět od svítání do soumraku. Mnohdy obhospodařoval až tři milíře najednou a protože život uprostřed lesů, v nehostinné krajině divoké Blanice nebyl zrovna jednoduchý, bylo uhlíři jasné, že bez pomoci Boží by zde dlouho nevydržel. Proto také každou neděli vyrazil, někdy sám, jindy se ženou a synkem, dolů po proudu, ke kostelu sv. Jana Křtitele do Záblatí. Jednoho roku v zimě však nechal dítě i choť, která byla v požehnaném stavu, doma a vydal se na bohoslužbu sám. Vracel se krátce po poledni a tu, aniž si toho všiml, v místě, kde Krejčovický potok napájí řeku, překročil bludný kořen. V tu chvíli se ocitl ve zcela neznámé krajině a chvíli utíkajíc, chvíli zkoprněle stojíc na místě, snažil se najít alespoň jeden jediný bod, který by mu pomohl v orientaci. Hodiny tak bloudil sem a tam, až padla tma. Už se chtěl schoulit v nějaké skalní štěrbině a vyčkat tam rána, když před sebou uviděl skrze stromy prosvítat podivnou záři. Jak můra k lampě ho přitahovala a za chvíli stál před branou ohromného hradu.

I přes pozdní hodinu bylo hlavní nádvoří plné lidí a zřejmě se zde odehrávala nějaká sláva. Muži i ženy v podivném oblečení mluvili neznámou řečí a jeho si pranic nevšímali. A tak chvíli chodil sem a tam, až si znaven sedl na kamennou lavici u nejvyšší věže a čekal, jaký to všechno vezme konec. Neseděl dlouho a na věži, u jejíž paty přečkával, odbyly hodiny půlnoc. Sotva zvon dozněl, všechna světla zhasla a uhlíř se ocitl v naprosté tmě. Netroufaje se v té černočerné temnotě někam vydat, přikryl se kabátem a čekal na svítání. Není třeba dodávat, jak velký byl jeho údiv, když s prvními slunečními paprsky zjistil, že se nachází na opuštěné zřícenině hradu Hus, sotva deset minut chůze od domova. Rychle seběhl dolů a tam se dozvěděl, že jej lidé z okolních obcí již tři dny po lesích marně hledají.

Bludných kořenů bývalo, a možná ještě je, na Šumavě nespočetně. Zachovalo se vyprávění chasníka, který tak zbloudil u Libína a ocitl se v neznámé zemi plné prapodivných lidí, zvířat i rostlin. Přestože tam pobýval sotva pár hodin, doma jej postrádali celý rok.

V Pravětíně u Vimperka bloudila babka houbařka či mlynář z Gabrielova mlýna. Podobné příběhy se pak vyprávějí ve Vyšším Brodě, u Chvalšin i jinde. Někdy se nešťastník ocitl daleko v neznámé krajině, jindy zas v době dávno minulé. Společně s historkami o bludném kořeni se pak vyprávěly i recepty, jak se proti bloudění bránit. Někdy pomohlo svléci kazajku a obrátit naruby pravý rukáv, jindy kolem sebe rozsypat rozmačkané skořápky od vajíček či hrst drobků chleba. Anebo si jen tak sednout a čekat.

Připravil (jp)