Chaloupka košíkáře Najzla byla usazená na stráni pod lesem, asi tak půl hodinky chůze od starobylého Nicova.
Najzl by si tu žil se svou ženou vcelku spokojeně. Vyráběl košíky a nůše, ošatky i lepší zboží pro paničky z města. A protože byl tuze šikovný a práce mu šla od ruky, bídou netrpěli.
Jedno jim však chybělo. Život jim nedopřál dětí a ačkoli si je tuze přáli, zůstali v chaloupce sami samotinký. Najzlovku to trápilo ještě o kousek víc než Najzla a přestože jí mnozí radili, aby to šla zkusit jinam, měla svého muže natolik ráda, že by mu nikdy nic takového neprovedla. A tak, aby na nešťastný osud zapomněla, pracovala od brzkého rána do hluboké noci. Když obstarala hospodářství, uklízela stále dokola ve světnici, jen aby zapomněla na svůj těžký osud. Leštila kastroly i talíře, drhla dřevěnou podlahu a utírala prach.
A když byla hotova, vzala to zas hezky od začátku. Košíkář byl z té uklízecí mánie už trochu tumpachový, ale protože tušil, že chyba bude asi na jeho straně, snášel to trpělivě a v tichosti se věnoval svému proutěnému řemeslu.
Jednoho jara odjel na proutí k Netolicům, a když se vrátil, ležela jeho žena na marách. Srdce jí asi z toho bezdětného života nakonec puklo, a přestože nedosáhla ani na šestý křížek, odebrala se na Pravdu Boží. I když ne tak úplně. Hned první noc po té, co ji na hřbitově u nicovského svatého Martina pochovali, vzbudilo košíkáře nějaké rámusení. Rozsvítil petrolejku a zůstal s ústy otevřenými.
Ve světnici Najzlovka, průsvitná jak ranní mlha, v šedivém rubáši tam utírala nádobí. Najzl ani nedutal, zalezl pod peřinu a do rána oka nezamhouřil. Tak tomu bylo i noc následující a po všechny další.
Nebožka poklidila, umyla nádobí, obstarala havěť a když se blížilo svítání, rozplynula se jak pára nad hrncem. Košíkář si na noční návštěvy nakonec zvykl a po čase i v klidu spal. Moc toho spolu nenamluvili za živa, a tak mlčeli i teď.
Asi tak po roce, při velikonoční zpovědi, vyprávěl Najzl o tom všem faráři. Ten chvilku pokyvoval hlavou, ale neříkal nic. Další neděli pozval Najzla na faru, že s ním musí něco důležitého probrat. Samo sebou, že se to týkalo nebožky a jejích nočních návštěv.
Vysvětlil košíkáři, že jeho žena nenašla po smrti klidu a dokud se nezbaví toho věčného uklízení, nespočine v nebeské radosti.
Jediný, kdo ji může odpoutat od toho zbytku pozemského trápení, je Najzl sám. Přestože svou ženu velmi miloval, bude ji muset z chalupy vyhnat. Najzlovi se do toho nechtělo.
Nikdy na svou ženu ani trochu nezvýšil hlas, a teď by ji měl dokonce vyhnat z chalupy. Na druhou stranu by si přál, aby konečně našla posmrtného klidu a pokoje. A tak následující noci, když nebožka Najzlová utírala talíř, vyskočil z postel, vytrhl jí ho z ruky a mrštil s ním o zem. A Najzlovku vyhnal. Ta teskně zalkala, ale už se ve světnici nikdy neukázala.
A hned druhý den na jejím hrobě vyrostla malá, ale nádherná růžička, která tam roste možná dodnes.