Zatímco si dvojice restaurátorů Jiří Mašek a Tomáš Skořepa v ateliéru zpracovává do šablon naskicované motivy, které následně přenesou zpět na předpřipravenou fasádu, na domě pracují jiní odborníci. Prakticky vzápětí, co restaurátoři provedli náčrty budoucích sgrafit na fasádu, na řadu přišla kladívka a sbíječky a kus za kusem padala omítka na zem, až pod ochrannou sítí prosvítal jen cihlový základ. Pro budoucí podobu fasády to byl ale nezbytný krok. Po dokončení hrubé fasády se na vlastní výzdobě bude pracovat přibližně další dva měsíce. „Dejme tomu do konce srpna bychom měli být hotovi. Sice je pro Prachatičáky trochu nepříjemné, že bude na Velkém náměstí stát lešení i po dobu konání Slavností Zlaté stezky a přes letní turistickou sezonu, ale zase až tak moc neomezuje," domnívá se Jiří Mašek.

Sgrafita, která se na fasádě objevila počátkem dvacátého století, by se tak díky restaurátorům měla na dům opět vrátit. „Jedná se o kopie původních sgrafit, která tvořily figurální a ornamentální zčásti kolorované motivy. Oproti klasickému restaurování původních historických fasád je vytváření kopií sice o něco rychlejší, nicméně si vyžaduje delší přípravu. Znamená to nejprve budoucí sgrafita rozkreslit na fasádu v poměru jedna k jedné, přenést je na papír a pro tu chvíli naše práce na fasádě končí a nastupují štukatéři. Ti omítku celou otlučou a znovu připraví pro naši další práci," shrnul Jiří Mašek. Budoucí sgrafita budou odpovídat původním, zachovaným na dobových fotografiích a některých kresbách objevených v archivu. „Na fasádu se vrátí nadokenní římsy. Jediné, co se nám nepodařilo prosadit, je původní vchod do domu. Na první pohled je zřejmé, že tenhle dům totiž nemá vstup, jelikož byl postupem času propojen se sousedním objektem, což není jediný případ v Prachaticích," dodal restaurátor. Fasáda by měla být přizpůsobena přelomu devatenáctého a dvacátého století, takže část práce se bude týkat i jejího patinování.

Pro práci restaurátorů se jako výhoda jeví i fakt, že kromě původního vstupu do domu nebyly zbylé otvory na fasádě příliš změněny oproti původní podobě. „Mírné odchylky sice jsou, ale nové sgrafito se tomu přizpůsobí," ubezpečil Jiří Mašek. „Celá fasáda původního objektu byla nižší. Současnou podobu vtiskli objektu při přestavbě původního renesančního domu a je zřejmé, že se autoři inspirovali nejen architektonickými prvky, ale i motivy fasádou dnešního Prachatického muzea. Sice nejsou dobové fotografie barevné, ale lze předpokládat, že i barevnost štukových prvků vycházela právě z muzea," říká Tomáš Skořepa. Vlastní sgrafita jsou podle jeho dalších slov v černém podkladu s krémovou svrchní vrstvou doplněné jemnou barevností vycházející v tomto případě z národních barev modré a červené, v některých detailech doplněných zlatistou barvou.

Sgrafito je technika, která se provádí do čerstvé omítky. „To, co se ten den připraví, musí se i dokončit, takže se pracuje po dílech. Je nutné, aby příprava eliminovala jakékoli zaváhání. Je třeba pracovat přesně a svižně," zdůraznil Tomáš Skořepa. Na podklad se nanese černá vrstva omítky, která se překryje svrchní závěrečnou vrstvou světlé omítky a celý díl se nechá částečně zaschnout. „Ne ale úplně, protože pak se na vrchní omítku přenese vzor a začne se s vyrýváním vlastního sgrafita do ještě živé omítky. Proto se musí dělat po částech. Jakmile by omítka přeschla, už by do ní nebylo možné sgrafita tvořit," upozornil Jiří Mašek.

Dostat budoucí podobu jedna k jedné znamená pracovat jak s dobovými fotografiemi, tak na vlastní fasádě. „Je to kombinace obojího. Jednak se zvětšovaly fotografie v detailech, jednak jsme si přímo na fasádu zakreslili rastr. Je to docela obtížné z poměrně malé vzdálenosti bez možnosti poodstoupit si rozkreslovat postavy tak, aby byly anatomicky správně. Po sejmutí pauz se provádí ještě upřesnění, aby výsledná podoba byla co nejpřesnější," shrnul Tomáš Skořepa.

O podobných rekonstrukcích se podle Tomáše Skořepy uvažuje vždy, když existuje vyšší estetický celek, který umožňuje konkrétní část doplnit i s vlastním vkladem. „Je to v případech, kdy se dochová větší celek a doplní se například jen menší detail. Tady lze uvažovat o celkové koncepci náměstí, kde tento dům hrál svou roli včetně sgrafit. Podobně se postupuje v případech nevratného poškození, ať již vinou válečných událostí nebo vandalství. Pak se příliš neváhá a původní stav je nahrazen kopií. Když Michelangelově Pietě urazili nos, za měsíc ho dodělali a nevedly se o tom velké diskuse," uvedl Tomáš Skořepa. Pro obdobný příklad není třeba putovat přes půl Evropy. Když byla před lety vlivem větru poškozena původní socha Spravedlnosti na prachatické kašně, byla rovněž nahrazena kopií.
Na současné práci, která je v Prachaticích pro dvojici restaurátorů ojedinělá, je důležité dochování dobových podkladů. „Měli jsme z čeho vycházet. Pokud by podklady neexistovaly, nebylo by možné, nebo velmi obtížné, si to jen vymyslet nebo čerpat z ústního podání pamětníků. Tady jsme měli možnost čerpat jak z dobových fotografií, tak z archivních dokumentů či zápisů ze sokolských kronik. Tohle je hodně výjimečná situace, která není zcela běžná. I proto nejsou rekonstrukce tak častou záležitostí," podotkl Jiří Mašek s tím, že se jim podařilo v archivu objevit nákres sgrafita. „Ten ale neodpovídal skutečnosti zachycené na fotografiích. Jednalo se možná o návrh autora, který nakonec nebyl realizován," dodal.