První představení navštívila v pěti letech a od té doby dělala vše, aby se baletu mohla věnovat profesionálně. Studovala na hudebně taneční škole a státní Konzervatoři v Brně a dvanáct sezon tančila na scéně bratislavského Národního divadla. Dnes v Prachaticích vede baletní studio a taneční oddělení na Základní umělecké škole. Zde se Olga Pilátová snaží vychovávat nové tanečnice.

Stát se baletkou byl váš dětský sen?

Přesně tak. Když jsem v pěti letech navštívila představení Sněhurka a sedm trpaslíků, měla jsem jasno. Chtěla jsem být baletkou a za tím jsem si také šla. Prostě jsem si nedokázala představit, že bych byla něčím jiným. V té době jsem začala navštěvovat baletní školu při Janáčkově divadle v Brně. A protože ještě tenkrát nebyly specializované školy, na které by tanečníci mohli chodit už od šesté třídy, jako je tomu dnes, ve studiu jsem pokračovala na brněnské státní konzervatoři – obor tanec. Byli jsme vlastně poslední ročník. Osmileté taneční školy se totiž po nás otevřely.

Není se čemu divit, že vás balet zaujal. Jaký byl ale přechod od dětského snu k realitě? Balet rozhodně jednoduchý není…

Byl to strašný náraz (smích). Samozřejmě, že jako malá holka jsem si myslela, že mé schopnosti hned někdo ocení. Velice rychle jsem se ale musela vrátit na zem. Balet je doopravdy řehole, dřina. A stejně jako mé svěřenkyně, i já jsem si říkala, proč musíme na začátku stále opakovat to samé a kdy se konečně postavíme na špičky. To ovšem hned nejde. Předchází tomu spousta práce. Balet je totiž o udržení rovnováhy, nalezení správného těžiště a zpevnění celého těla. Proto jsem velice ráda, že jsou i mé svěřenkyně docela trpělivé a k té tyči se obrátí (smích).

Zmínila jste se o tom, že balet je dřina. Nenapadla vás tak myšlenka na změnu povolání? Stále byl balet vaším velkým snem?


Ano, byl. Proto jsem se pořád držela. Je ale pravda, že studenti z jiných ročníků často odcházeli na jiné školy. A to nejen z toho důvodu, že by to psychicky nevydrželi. Velkou roli totiž hraje například i to, jak dítě vyroste. Z vyhublého děvčete může být ke konci studia pořádná ženská. Ovlivněné je to i zdravotní stránkou. Náš ročník byl ale v tomto ohledu velmi silný, a to se netýkalo jen tance samotného. Říká se, že tanečníci myslí jen koleny, tak to u nás rozhodně nebylo. Dobré výsledky jsme měli i v ostatních předmětech.

Stejně jako v jiných tanečních stylech i v baletu se tanečníci mohou vyjádřit moderními způsoby. Jste i vy jejich zastánce?

Samozřejmě, že s moderním způsobem vyjádření jsem se setkávala a setkávám. Já jsem ale spíš klasikářka. A to, co si z moderny beru, je hlavně vyjádření nějakého vnitřního pojetí. Když už, tak tyto styly kombinuji.
Po škole jste se dostala do angažmá v Národním divadle v Bratislavě. Jak dlouho jste tam byla a jak na tuto dobu vzpomínáte?
Bylo to nádherných dvanáct sezon. Ráda vzpomínám například na spolupráci s choreografem Liborem Vaculíkem, který byl, co se týče propojení klasiky a moderního tance, skvělou inspirací. Směřovali jsme ale také k lidovkám či estrádám. Vzpomínám tak ráda na všechny role, do kterých jsem byla obsazena.

A jaké role jste si užila nejvíce?

Krásná věc byla Giselle. Zážitkem byla i role Bolesti v rockové opeře Evangelium o Márii v režii Jozefa Bednárika. A ačkoli ne tak rozsáhlá, přesto další krásná věc byla i Smrt v Boleru, na níž doopravdy ráda vzpomínám.
Do Prachatic je z Bratislavy opravdu daleko. Jak jste se sem dostala?
Výpověď z bratislavského divadla jsem dala v době, kdy jsem byla na mateřské dovolené. Dcera totiž měla zdravotní komplikace, a tak role matky a tanečnice nešla moc dobře skloubit. Navíc jsme s manželem chtěli, aby byla Češka. Proto jsme se přestěhovali nejdříve do Prahy, kde přišla na svět další naše dcera. A když jsem jednou pronesla, že chci z Prahy pryč, že mi už nějak nesedí, dlouho to netrvalo. Na jih Čech jsme často jezdili na Lipno. Ve chvíli, kdy jsme narazili na domek, který se prodával, neváhali jsme a do Prachatic se přistěhovali. Už jsme tady osm let a narodila se nám tu i naše nejmladší dcera.

K baletu, i když už jako choreografka, jste se ale vrátila…

Vrátila a musím přiznat, že z velké části i díky mému manželovi. Byl to právě on, kdo mi připomněl, že balet je něco, co mám doopravdy ráda. Když jsem si uvědomila, že má pravdu, začala jsem se poohlížet po prostoru, který by mohl sloužit jako taneční studio. Ten se nakonec našel v tělocvičně Základní školy v Národní ulici, kde jsem začínala s dvaadvaceti dětmi. Dnes už máme hodiny i na základní umělecké škole, tanečnice jsem tak musela rozdělit do dvou skupin.

A kde berete inspiraci pro choreografii?

Je pravda, že mi pomáhají mé zkušenosti. Z velké části stojí jednotlivá choreografie ale na tom, jak mne oslovila hudba. Ráda pracuji i s klavírním doprovodem, který k našim tréninkům neodmyslitelně patří.

Připravujete i nějaká veřejná vystoupení?

Již několikrát jsme vystupovali například pro obyvatele domova seniorů. Také jsme připravili vystoupení pro prachatický hospic, které mělo pěkný ohlas. Jinak nás mohli vidět i návštěvnici plesu města Prachatice. Jezdíme rovněž na přehlídku scénického tance do Českých Budějovic. Ocenění za klasickou baletní choreografii jsme si pak přivezli z taneční soutěže ve Žďáru nad Sázavou.

Byla jste raději tanečnicí a nebo si užíváte více roli choreografky?

Potlesk po každém představení byl pro mne velkou drogou. V té době jsem si myslela, že se snad divadlo zboří, když tam nebudu. Jak jsem ale zjistila při mateřské dovolené, nebylo to tak (smích). Své má ale rozhodně i práce choreografky. Ta mne nejvíce těší hlavně ve chvíli, kdy se dětem něco podaří. Je to prostě nádherné, což mohou posoudit i sami rodiče. Při práci s dětmi navíc cítím i větší zodpovědnost, už nejsem jen sama za sebe. Je tak hodně zavazující. Každá ze zmíněných činností má tedy určitě své.

A co váš volný čas, je spojený rovněž s tancem?

Ano, prolínají se. Neustále tancuji. Když mne něco napadne, hned si představuji, jak by to šlo ztvárnit, čehož si hned všimne i má rodina. Jinak mám velmi ráda i turistiku. A neustálým zdrojem zábavy ve volném čase jsou samozřejmě i mé děti.