Kliknutím zvětšíteVěnováno všem Alenám, které právě dnes 13.srpna mají svátek. Já mám jméno po matce. Při prvním mém porodu jsem na dotaz, jak se to bude jmenovat, bez váhání řekla: no, jako já. Přece se moje holčička nebude jmenovat po cizí mámě. Takže jsme Aleny tři.
Prolog
Byl Silvestr 2014, od rána děsný počasí, mokrý sníh zasypával silnice a lidi ještě neměli tu správnou chuť slavit odchod starého roku. Já měla za sebou půlroční starost o osmdesátiletou matku a její zlomené dva bederní obratle. Kdo zažil, ví, kdo nezažil, těžko vyprávět. Jen ve zkratce: starost o ležícího, případně s velkými bolestmi chodícího člověka na dvacet čtyři hodin. Člověka, který je v útlumu vinou všeho možného proti bolesti. Vyhlídky téměř nulové, neboť jakmile vám mine osmdesátka, jste ze zdravotního systému víceméně slušně řečeno vyautováni. Síly těm, co pečují, ubývají a jsou chvíle, kdy je všeho nad hlavu. A ta chvíle u mě nastala v poslední den roku.
Stála jsem ve frontě v supermarketu s dvěma chlebíčkovými vekami, měl to být letošní poslední nákup. Za sebou ranní šichtu kolem nemohoucí, před sebou ještě pár pečovatelských zásahů a další směnu u vypůjčené polohovací postele.
Přede mnou řádová sestra, Boromejka, čtyři igelitky ovoce na pásu k pokladně. Nevím, co mě nutí vystoupit z řady. „Sestro, jste tady autem? Ne? Tak počkejte, já vás do kláštera odvezu.“ Už jak ze mě vycházejí první slova, něco se ve mně diví: ty a jeptišky? Co tě to napadlo? Ale slovo vyslovené, šíp vystřelený.
Sestra na mě čeká u vchodu. Spěšně v záplavě mokrých vloček dávám své veky a její igelitky do kufru auta, otevírám jí zadní dveře. Někde vzadu ve vzpomínkách mám bůhví odkud vlastní představu o ženách v hábitech. Nic lichotivého. Dívám se na ni zpětným zrcátkem a aby řeč nestála, ptám se po jméně. Přijala jsem jméno Alena, odezírám z jejích úst. Alena? Divím se. Snad kvůli filmu Nezbedný bakalář s Otomarem Korbelářem mám představu o Aleně úplně jinou. To přece je jméno prostopášnice. Alena byla svatá, říká klidným hlasem ten kukuč s bílým lemováním.
A vypráví mi příběh o mladé dívce, která žila kdesi na území dnešní Belgie někdy kolem roku pět, šest set. V té době odvážní šířili křesťanství v místech, kde vládli bezvěrci, pohani. Dívka potkala Boží posly, jejich víra ji pohltila. Zůstala se skupinou křesťanů navzdory svému otci, místnímu vládci. Ten vyslal za ní vojáky, aby mu nezbednici přivedli domů. I když se tady legendy různí, podstatný je fakt, že v důsledku potyčky přišla Alena o ruku. Umírala v krutých bolestech. A pak byla prohlášená za svatou, potvrzuje pokývnutím hlavy.
Dojíždíme v psím počasí ke klášteru, vyskakuju z auta, podávám jmenovkyni její tašky a mám pocit, že se mi rozskočí hlava, když to nějak rychle neukončím. Tak šťastnej a veselej, sestro, nutím se k úsměvu. Ona vezme moji ruku, pohladí po hřbetu se slovy: ať je tento rok pro vás požehnaný. . . Mizím v autě, chci se schovat, po tvářích mi tečou slzy proudem, co ty víš, holka jedna boromejská! Brečím nahlas, stěrače stírají vločky z auta, přes slzy jen těžko hledám cestu. Po několika měsících napětí, nevyspání, útrpnosti, zoufalství, odtékají ze mě všechny ty chvíle, kdy jsem spílala v beznaději všem a všemu.
Doma vybíhám uřvaná z auta. Těžko vysvětluju opuchlý obličej. Vzlykám ještě, když to všechno vyprávím svýmu Jirkovi. Má mě za blázna. Dětem s nadsázkou říká něco o tom, jak jsem se na Silvestra zbláznila. A tehdy jsem to řekla nahlas: Tak víte vy co? Já se za tou svatou vypravím!
V prvním lednovém týdnu přichází zpráva z pražské Homolky, že mamce udělají zákrok, kterému říkají vertebroplastika. Zpevní rozbité obratle injekčním zavedením jakéhosi cementu, a to maximálně šetrně, a navíc s okamžitým výsledkem. Zákrok, kterým ji zbaví bolesti a který u nás na jihu nikdo nenabídl. Vézt skoro tři hodiny v osobním autě někoho, kdo už ani neví, jak se chodí, koho bolest neopouští, komu trvá věčnost, než jen vykoná pro nás běžnou hygienu a každý pohyb jde společně s grimasou, je bída. Úžasní „homolkoví“ lidé hned od vrátnice, sestry, doktoři – pro mě jinde málo vídaný vzor profesionality. Hodinu po zákroku mamka chodí a opouští Prahu na druhý den vsedě na předním sedadle. Na svatou i na Boromejku jsem úplně zapomněla. A i na vyřčení slibu v poslední den už minulého roku . . .
Tři měsíce na to odoperovali mému Jirkovi nádor. Přestál úspěšně náročnou operaci, následnou léčbu jsme absolvovali spolu tak blízko u sebe, jak dosud nikdy za uplynulých čtyřicet let naší známosti. Přes všechno hnusný, co musel překonat, to byly dny plné lásky, bohaté na objetí s lidmi, kteří pomáhali, naplněné nadějí a plány. Byl to vskutku rok požehnaný. Tolik jsme chtěli být spolu.
V noci ze Silvestra na Nový rok dva roky poté, co jsem díky ženě v hábitu vyslechla příběh nebohé Alenky, odešel.
Často jsem od té doby vyprávěla svůj příběh o jeptišce. Na dotaz: a potkala si se s ní od té doby, jsem jen odpovídala, že vlastně ani nevím, zda chci. Já, která neumí ani Andělíčku můj strážníčku, natož Otčenáš, bych asi nevěděla, co si s ní povídat. Tutéž otázku jsem dostala před Vánoci loňského roku od dcery mé úžasné kamarádky Deniky. Před čtyřiceti lety se Zdenička vdala do Itálie, stala se Denikou, porodila tři Italočechy a prostřední Rosalinka se mě teď ptá napřímo: a nechceš za tou tvou svatou ke mně do Bruselu? Bydlí a pracuje tam už několik let. Beru si čas na rozmyšlenou.
Cesta za příběhem
Letos po Velikonocích jsem se za tou mojí svatou z Dilbeeku vypravila. S vnukem Adamem, desetiletým parťákem, který nikdy neřekne: kdy už tam budem.
Babiško, proč jedeš do Brusele, zeptala se mě před odletem tříletá vnučka Maruška. Holka moje zlatá, jak tobě vysvětlovat, že mám od smrti dědy Bubáčka neukončený jeden moc silný příběh, jak moc se bojím, abych nesplněním slibu nepřivolala neštěstí, jak musím často myslet na to, proč mi Osud přihrál tehdy v Lidlu nevěstu nejvyššího . . . „Ještě jsem tam nebyla,“ říkám a malá je spokojená. A já plná očekávání dnů příštích.
Brusel je pestré město, plné barev pleti i transparentů četných demonstrací. Páni a dámy v oblecích krokem robotím přecházejí z budov s vlajkami do jiných taky s vlajkami. Černoši, převážně prý původem z Konga, se o něco líněji přesouvají tramvajemi za prací a zpět do čtvrtí za noclehem. Asiaté se sklopenými hlavami, Arabové s hlavou vztyčenou. V tramvaji tady potkáte celý svět.
Zjišťuji až v metropoli evropské demokracie, že jet do Dilbeeku, rodiště ústřední postavy mé cesty, je nesmysl. Má Alena se tam sice narodila někdy v roce 600, ale na místě dnešního kostela v bruselské čtvrti Forest se nechala pokřtít. A tam také skončily její ostatky. Nejprve nad jejím hrobem měli postavit klášter pro Benediktýnky. Dnes je prý stříbrná schránka uložena v kostele. Informace v on-line světě se rozcházejí, není jich ani mnoho, není se tedy čeho držet. Koho se ptát? Kde pátrat?
Brusel je sice multikulti, ale mluví se tady především francouzsky. Má němčina, kterou se slušně dorozumím, je tady k ničemu, i když je jedním ze tří úředních jazyků. Ještě že tady mám moc milou Roselinku, ovládá různé řeči, používám ji jako svůj překladač a věrného průvodce. Druhý den po příletu se různými dopravními prostředky přesunujeme do Forestu, čtvrti, která by mohla konkurovat Bronxu. Chudší čtvrť s černošskou a hispánskou komunitou. Tak tady se dá domluvit jen francouzsky. Ptáme se, černí Bruselané spolupracují a navádějí nás k cíli. Konečně stojíme před kamenným kostelem, majestátným skvostem. Dveře jsou zamčené. Kruci! Uvnitř černoch vysává koberce. Ťukám na dveře, spínám ruce, on se jen otočí a pokračuje v očistě podlah.
Fotíme si vedlejší budovy, které by mohly být oným klášterem, dnes opuštěným a poměrně i zdevastovaným. Nikde nikdo, není se koho zeptat. Na dveřích kostela je rozpis bohoslužeb, ta nejbližší je za dva dny. Odcházím, ač jsem tak blízko, nicméně s nadějí, že v pátek to vyjde. (Video zde)
Užíváme metropole evropské demokracie, a to okem i chutí. Bydlíme mimo dosah turistů, ale v centru, kde arabský řezník nabízí luxusní kousky do hrnce, cukrárnu neminete jen tak, i když o bruselském dortu nic nevědí, na kávu si skočíte do přízemí, kde hned už druhý den ráno automaticky připravují šálek přesně tak, jak chcete. Před demonstranty za svobodu jakéhosi vězně kdesi v dalekém světě popíjíte místní vyhlášené pivo, z výlohy na vás volají pestrobarevné vafle s čímkoliv na sobě v krajce ne bruselské, ale ze šlehačky. Taxíky fungují spolehlivě, městské busy občas stávkují společně s demonstranty, občas nedojedou tam, kam slibuje jízdní řád.
Je pátek a na šestou máme být na bohoslužbě. Neumím se sice modlit, ale těším se, že se potkám s něčím výjimečným, nadpozemským, že mě něco zasáhne a od té chvíle bude všechno jinak. Kostel je ale stejně zavřený jako před dvěma dny.
Roselinka volá na čísla z programu bohoslužeb. Nikde to večer před víkendem neberou. A my máme v neděli letět domů. Už zbývá jen jeden den, aby mise byla naplněna. Páté číslo v pořadí. Roselinka plynně francouzsky hovoří s někým na konci spojení. Naděje. Věřící jsou na faře, ta je kousek odtud. Najdeme tam prý i faráře, který nám může kostel odemknout! Tak blízko jsme.
Procházíme zarostlou zahradou, neupravené záhony, oprýskané dveře. Tady to má být? Z pootevřených dveří k nám doléhají hlasy. Přerušujeme nějaký proces, nejsme odmítnuti, ale máme počkat. Čekáme. Ve dveřích se objevují první tváře. Černé, jak bota, vlastně až olivově zelené. Slyším, jak má věrná tlumočnice cosi říká o kamarádce z Česka, která přijela do Bruselu speciálně kvůli tomu, aby se pomodlila u ostatků své jmenovkyně. Malá a podsaditá černoška s kulatým zadkem a veselýma očima jako kdyby někam dovnitř zavolala: vezmi klíče, jsou tady lidi, co chtějí jít do kostela, tak je tam doveď. Ze dveří vychází mladík, černější než ostatní černí. Podáváme si ruce. Znovu mu italská dobrá duše vypráví, proč jsme tady a co chceme. Já mezi tím rychle hledám googlem něco jako modlitbu. Heuréka! Nacházím dokonce přímo modlitbu svaté Aleny!
Za pár minut stojíme s Adamem před vitrínou, kde přes sklo vidím něco jako jsou v kuchyních nádoby na uchování tepla, akorát v luxusním provedení. Relikviář. A začínám drmolit to, co mi nabízí on-line svět. Za ámen zařadím ještě rychle větu: A Alenko, prosím tě, ať našim mladejm dopadne dobře ta kolaudace.
Ptám se průvodce, zda je v kostele nějaká socha, oltář či co ke svaté. „Nevím, jsem tady podruhé,“ říká ten sympaťák. Vydávám se po kostele. Za rohem ji nacházím. Je tady! V dřevě a krásná. Smutná tvář, ale tak něžná a bezbranná. Bez ruky. Mise „Brusel 2019“ je naplněna.
Epilog
Je pondělí 5.srpna, krátce před osmou večerní. Liduprázdné okresní město. Mám v Prachaticích na Malém náměstí vyzvednout od autobusu kolegu, který míří z Prahy na jih na debatu s kolegy v místní lokální redakci. Parkuji.
Na zastávce stojí žena v černém. Dívá se do mobilu. Když mi Osud opět přihrává do cesty Boromejku, tak se přece musím zeptat, zda nezná nějakou Alenu. Evidentně na někoho také čeká. Zvedá oči a upře je na mě. I po skoro pěti letech mám jistotu: je to ta „moje“ sestra Alena. Magické. Neskutečné. Milé. Laskavé.
Nevím, co si myslí můj kolega, když vidí z okna autobusu, jak se objímám s jeptiškou, ale já jsem si jistá, že tohle mělo být přesně tak. Aniž bych cokoliv plánovala, organizovala, jak je mým zvykem, tohle se prostě stalo. Jen tak . . .
PS: ta kolaudace dopadla skvěle. Oproti očekávání a obavám se úřad nedostavil, razítka přistála na svá místa na dálku. Díky, Alenko
22
Čtenář reportér
Kafe
Dům a zahrada
Kondice
iReceptář
Celebrity
TN.cz
