V poslední době se o něm mluví také v souvislosti s plánovaným projektem městské knihovny, na níž by se podle posledních plánů měla proměnit bývalá hasičská zbrojnice. Další lidé ho znají jako milovníka přírody, cestování a horolezectví, který už navštívil mnohé kouty světa. Málokdo ale ví třeba to, že dříve, než začal s horolezectvím, získal v desetiboji několik medailí na celorepublikových soutěžích. Architekt Jakub Nepustil má Prachatice rád. K tomu, aby člověk v Prachaticích mohl žít, ale podle jeho slov potřebuje rozhled z vrcholů, a to i těch pomyslných.

V Prachaticích jste znám především jako architekt. Jak jste se k tomuto povolání dostal? A jste rád, že po vás přebírají pomyslnou štafetu vaši potomci?
K architektuře jsem se dostal, skoro bych řekl, náhodou. Jako dítě jsem totiž měl rád přírodu a chtěl jsem být veterinářem. Na střední škole mi ale začaly být blízké také technické obory. Tak jsem si zkusil dát přihlášku a vyšlo to. Práce rodičů neměla s architekturou nic společného. V tu chvíli jsem to tak nevnímal, ale když se teď dívám na své děti, myslím si, že to, že jsem architekt, je pro ně velká výhoda, protože v tom prostředí vyrůstaly.

Měl byste projektovat budoucí městskou knihovnu, na níž by měla být přestavěna bývalá hasičská zbrojnice. Už máte nějakou představu, jak bude projekt vypadat?
Budova bývalé hasičárny nemá sama o sobě příliš velkou architektonickou hodnotu. Ale stavebně je funkční a i to, že to bývala hasičská zbrojnice, jí propůjčuje jakýsi genius loci. Navíc je dobře umístěna, leží blízko gymnázia i centra města a lidé jsou na ni zvyklí. Podle mého názoru je dobře, že by po přeměně na knihovnu dostala nový smysl existence. A jestli mám nějakou představu? Je jasné, že celá knihovna by se do stávající budovy nevešla, bude tedy nutné vybudovat i další nový objekt. Část knihovny tedy bude mít svou historii a další bude úplně nová. Bude zajímavé tyto dva prvky skloubit dohromady. A ta věž by mohla dát celému projektu punc výjimečnosti.

Výjimečná je i lávka přes Oseckou ulici, která byla postavena podle vašeho projektu. Co pro vás jako architekta znamená možnost podílet se na utváření tváře města?
Především je to velká zodpovědnost. Udělat čáru na papíře může být snadné, ale realizovat ji doopravdy, to s sebou přináší velké rozhodování. Téměř vše se dá udělat levněji, ale i dráž. Jde o to, hledat hranici, kam až člověk může zajít, aby nezradil svou představu. Při navrhování projektu člověk přijde i na lepší řešení, které by ale bylo dražší, a důležité je, aby si dokázal představit, zda dražší vždy znamená lepší. Zda si to nakonec ta stavba dokáže obhájit.

Jak v tomto smyslu hodnotíte zmíněnou lávku? Dostal jste za ní i ocenění…
Jsem s ní spokojen tak z osmdesáti devadesáti procent. Vím totiž, že kdyby se projektování dostalo větší péče, některé části mohly být lepší. Nakonec jsem ale rád, jak se návrh za těžkých podmínek podařilo realizovat. Ve výsledku to může vypadat snadně, ale navrhnout optimální trasu a skloubit všechny požadavky a podmínky daného místa bylo složitější. Důležité bylo zaujetí lidí, kteří se na stavbě podíleli, stavebníci, kteří na stavbě pracovali, odvedli výbornou práci. Přitom dělali i věci, které před nimi nikdo v naší republice takovým způsobem ještě nedělal. Těší mne v té souvislosti vědomí, že ta lávka by snad neudělala ostudu ani v jiných městech, a to nejen u nás, ale myslím že i v celé Evropě.

Zatím jsme mluvili jen o architektuře a o vašich projektech. Vím ale také, že máte rád přírodu, cestování, a že jste jako horolezec zdolal i téměř sedmitisícový Huascaran, nejvyšší horu Peru. Jak jste se dostal k této zálibě?

I k horolezectví jsem se dostal vlastně náhodou. Závodně jsem se totiž v mládí věnoval atletice, desetiboji, získal jsem i několik medailí na mistrovstvích republiky. K lezení mne přivedl kamarád z vysoké školy. A když jsem potom ze zdravotních důvodů musel zanechat atletiky, začal jsem se lezení věnovat více. Dělám to samozřejmě jen pro zábavu, ale když před sebou vidím nějakou výzvu, snažím se ji překonat. Mé oblíbené heslo je: „Den bez zážitku jako by nebyl“. Život je moc cenný na to, aby ho člověk prolenošil.

Co vás na výškách láká?
Nelákají mne samotné výšky. Láká mne ale dostat se až na vrchol. Na horách si navíc člověk uspořádá žebříček hodnot. Většina problémů z nadhledu vypadá malicherně. Člověk začne řešit jen ty nejzákladnější potřeby a uvědomí si, že to nejcennější si za nic koupit nemůže, a že si to nosí v sobě.

Míváte někdy strach?
Strach je přeci nutný k přežití. Otázka je, jaký je rozdíl mezi strachem a opatrností, a záleží také, jak tyto průvodní jevy ovlivní konkrétní situaci. Zda člověka podrží, nebo ho naopak sváží. Každopádně je to úplně běžná součást každého lezení, každý člověk má trochu strach.

Máte nějaký vysněný výstup, který byste chtěl uskutečnit?
Pro mne nejsou měřítkem výšky, i když bych samozřejmě chtěl vylézt na nějakou osmitisícovku. Jenže s tím souvisí dlouhá a náročná příprava, zabere to mnoho času, a já mám dnes jiné priority. Dobrý pocit mám, i když chodím po Šumavě po kopcích přes tisíc metrů, ale samozřejmě chci vždy vylézt na ten nejvyšší, který je přede mnou (smích). Mám rád lezení v Alpách, ale než zdolat nějaký vrchol po turistické trase, je pro mne zajímavější vystoupit stěnou lezeckou cestou.

I v souvislosti s lezením hodně cestujete. Jak moc je to pro vás důležité?
Úplně nejvíc. Když člověk nesedí jen na jednom místě, získá rozhled, který by mu jinak chyběl. Prachatice jsou zeměpisně i pomyslně taková díra mezi kopci. A aby člověk viděl dál, musí vylézt na kopec. Musí se podívat, co se děje okolo. A dnes máme pro cestování možnosti, jaké jsme dlouho neměli. Jsem rád, že moje děti mají možnost vidět svět, v Prachaticích se jim líbí, ale myslí „světsky“, globálně. Člověk musí mít odstup, aby viděl, co dělá špatně a co dobře, a mohl srovnávat.